ECLI:CZ:US:2010:4.US.330.10.1
sp. zn. IV. ÚS 330/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2010 o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem, AK se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín, proti opatřením Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 12. 2009 č. j. 3 T 191/2008-1897 a ze dne 10. 11. 2009 č. j. 3 T 191/2008-1880 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označených opatření v jeho trestní věci pro porušení práva spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 90 Ústavy, v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), dále pro porušení principu rovnosti dle článku 1 Listiny, článku 96 Ústavy a článku 26 Paktu, z důvodu zásahu do nedotknutelnosti osoby stěžovatele ve smyslu článku 7 odst. 1 Listiny a konečně pro porušení práv vymezených článkem 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Kolíně v řízení vedeném proti stěžovateli jako obžalovanému opatřením ze dne 10. 11. 2009 č. j. 3 T 191/2008-1880 přibral znalce v oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie. Opatřením ze dne 31. 12. 2009 č. j. 3 T 191/2008-1886 pak tento soud dle ustanovení §105 odst. 3 trestního řádu vyhověl námitkám stěžovatele proti formulaci otázek ve výše uvedeném opatření a otázky doplnil; současně sdělením z téhož dne vyrozuměl stěžovatele o nevyhovění jeho námitce, že k expertize hlasů v odposleších nelze jako srovnávací materiál použít zvukový záznam z hlavního líčení, a to i tehdy, když předtím stěžovatel nesouhlasil s dobrovolným pořízením srovnávacího materiálu. Soud uvedl, že pokud existuje zákonně získaný srovnávací materiál, je možné jej použít i bez souhlasu obžalovaného.
Stěžovatel namítá, že poté, co se odmítl podrobit nahrání svého hlasu za účelem získání srovnávacího materiálu, soud obešel zákaz nutit obviněného k poskytnutí součinnosti při pořizování důkazů tím, že využil zvukový záznam pořízený v rámci hlavního líčení. Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud soud zamýšlel pořízený záznam použít jiným způsobem než k zachycení jeho přednesů a vyjádření v hlavním líčení, měl na to stěžovatele upozornit a vyžádat si jeho souhlas. Dle mínění stěžovatele pochybil soud také tím, že sdělení o nevyhovění námitkám nemá formu žádného rozhodnutí, ale pouze vyjadřuje názor soudu polemizující s právním názorem stěžovatele, což stěžovateli znemožňuje proti němu brojit; dle ustanovení §105 odst. 3 trestního řádu totiž stanovisko k námitkám uplatněným v rámci opravného prostředku zpravidla tvoří součást odůvodnění rozhodnutí o takovém opravném prostředku.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je návrhem nepřípustným.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům náležejícím jednotlivcům (srov. článek 90 Ústavy). Z tohoto důvodu Ústavní soud přistupuje zdrženlivě k dohledu nad dosud neskončeným trestním řízením, protože případné protiústavní procesní pochybení je obvykle možno odstranit zákonem předvídaným způsobem v rámci celého trestního řízení před obecnými soudy, a pročež jsou dílčí (procesní) rozhodnutí soudu napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, zasahují-li nejen nepřípustně, nýbrž i napříště nezhojitelně do základních práv a svobod stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1842/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz), tedy jestliže se jedná o rozhodnutí spojená s faktickým zásahem do základního práva nebo svobody, který by nebylo možno odstranit jinak - vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilky apod. (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 395/2000 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Opatření, jímž byl přibrán znalec, je neformálním úkonem, který se svým obsahem blíží rozhodnutí a proti němuž není přípustný opravný prostředek (srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. Linde 2007, s. 302). Nezhojitelný zásah do ústavně garantovaných práv a svobod nelze vyloučit ani v případě takového opatření; Ústavní soud opatření o přibrání znalce výjimečně meritorně přezkoumal (ve věci sp. zn. II. ÚS 519/03, v níž bylo namítáno dotčení dobré pověsti stěžovatele přibráním znalce k vyšetření jeho duševního stavu, pro něž údajně nebyly dány zákonné podmínky, či ve věci sp. zn. III. ÚS 459/08, v níž byla přezkoumávána důvodnost námitek proti formulaci otázek v opatření o přibrání znalce, které měly předjímat vinu stěžovatelky).
Uvedená situace však v projednávané věci nenastala, poněvadž nelze identifikovat žádnou situaci, s níž by mohl být spjat případný nenapravitelný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Námitky obsažené v ústavní stížnosti se totiž koncentrují na porušení spravedlivosti probíhajícího trestního řízení, neboť směřují vůči způsobu opatření důkazního prostředku a přípustnosti jeho využití při dokazování; prostor pro zpochybnění použitelnosti a věrohodnosti tohoto důkazního prostředku však stěžovateli není uzavřen, poněvadž jej bude mít i v pokračujícím řízení před soudem prvního stupně a dále pak v případném řízení o opravných prostředcích. Opětovná možnost vyvolání přezkumu spravedlivosti trestního řízení je bytostnou součástí každého takového řízení a dokud nebude konečným způsobem rozhodnuto o vině stěžovatele, lze stěží hovořit o jakémkoli nenapravitelném porušení stěžovatelova práva na fair proces použitím údajně nepřípustného důkazu.
Stěžovatelovým námitkám nelze přisvědčit ani ohledně tvrzeného nerespektování ustanovení §105 odst. 3 trestního řádu okresním soudem, jelikož opravným prostředkem zde nejsou míněny námitky, ale např. odvolání ve věci samé, do něhož jsou vtěleny i výhrady týkající se přibrání znalce.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj