ECLI:CZ:US:2010:4.US.3326.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3326/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. V., právně zastoupené JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Hlinky 142a, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. května 2008, č.j. 91 T 126/2003-5470, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2008, č.j. 4 To 373/2008-5643, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 2 Listiny, a dále základní princip právního státu, zakotvený v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, princip uplatňování státní moci dle čl. 2 odst. 2 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení, zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla navrhovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"), a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání dvou a půl roků. Podle §59 odst. 2 trestního zákona jí byla uložena povinnost ve zkušební době uhradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila. Odvolání navrhovatelky, jakož i dalších spoluobžalovaných, Krajský soud v Brně citovaným usnesením zamítl. Následně podala navrhovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. května 2009, č.j. 6 Tdo 518/2009-5732, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Navrhovatelka ve svém podání namítla nesprávnost znaleckého posudku z nějž soudy obou stupňů vycházely, aniž by braly zřetel na důkazy navržené stěžovatelkou. Dále stěžovatelka uvedla, že zcela absentovalo prokázání subjektivní stránky trestného činu. Za situace, kdy operace jí byla provedena v narkóze a ona tedy nemohla sledovat co lékař skutečně prováděl, uplatňovala-li následně pojistné plnění, činila tak na základě informací o provedené operaci. Závěrem stěžovatelka dodala, že rozsudkem jí byla uložena povinnost přiměřeně uhradit vzniklou škodu, kterou však vůči ní nikdo neuplatnil. S ohledem na uvedená tvrzení proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 126/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatelka skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu. Právě zásada volného hodnocení důkazů je tak výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 28, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1994 ad.). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další stěžovatelkou navrhované důkazy, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Soud následně rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku. Následně soud v odůvodnění rozsudku vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny stěžovatelky by znamenalo porušení procesní zásady in dubio pro reo jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
Neopominutelnou okolností případu pak je její rozsah co do počtu obviněných, resp. osob, jimž měly být provedeny operace, případně které v důsledku existence zfalšovaných dokladů, uplatnily či se pokusily uplatnit nároky z pojistných smluv. Za dané situace proto senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k zásahům do jejích základních práv. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu