ECLI:CZ:US:2010:4.US.3335.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3335/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2010 o ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou, AK se sídlem Dr. Šmerala 6, 702 00 Ostrava, proti postupu Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 31 T 6/2006, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v probíhajícím trestním řízení u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 6/2006 je porušováno jeho základní právo podle článku 8 odst. 2, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v provádění úkonů v tomto trestním řízení, přikázal mu dle ustanovení §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu věc vrátit státnímu zástupci k došetření a konečně aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž Krajskému soudu v Ostravě přikáže nepokračovat v provádění úkonů v této věci do doby pravomocného meritorního rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že u Krajského soudu v Ostravě je pod sp. zn. 31 T 6/2006 vedeno trestní řízení proti stěžovateli pro trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona ve formě spolupachatelství, jehož se měl dopustit tím, že - shrnutě řečeno - společně s dalšími obžalovanými jako jednatelé společnosti Hi-LINK one, s. r. o., nabízeli klientům účast ve finančním projektu za účelem získání výhodných úvěrů, a to za podmínky zakoupení klientské karty a uzavření kapitálového životního pojištění, přičemž stávající účastníky projektu výplatou provizí motivovali k získání dalších klientů, ačkoli věděli, že společnost nemá dostatek finančních zdrojů na poskytování úvěrů, a vylákali tak na 1770 klientech částku nejméně 27 977 606 Kč a způsobili další škodu ve výši 600 000 Kč.
Stěžovatel snáší výhrady vůči probíhajícímu trestnímu řízení, a to neuvedení celkové škody a škody způsobené jednotlivým poškozeným v obžalobě, nepřítomnost obhájců při 95 % výslechů svědků, průtahy v řízení a nerespektování usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 50/2006, podle kterého je třeba při pokračujícím trestném činu sdělit obvinění pro jednotlivé dílčí útoky, protože jinak není zachována totožnost skutku, i kdyby byl skutek později vyčerpávajícím způsobem popsán v obžalobě. Jako prostředek nápravy žádá stěžovatel vyslovení zákazu pokračovat v řízení, tedy nařizovat jednání, předvolávat svědky apod., přičemž obnovení stavu před porušením jeho práv lze dosáhnout vrácením věci státnímu zástupci k došetření. Třebaže o jeho vině nebylo dosud rozhodnuto, stěžovatel se domnívá, že ústavní stížnost je přípustná dle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž přesah vlastních zájmů spatřuje v tom, že jeho věc má znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti danou trestní věcí, konkrétně v otázce zachování totožnosti skutku, výše způsobené škody, vad ve sdělení obvinění, nerespektování judikatorních závěrů a vlivu nepřiměřené délky trestního řízení na jeho pokračování.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž tuto jeho pravomoc detailněji upravuje zákon o Ústavním soudu. V řízení o ústavní stížnosti může ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci nabývat toliko podoby zrušení napadeného rozhodnutí nebo vyslovení zákazu pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a svobod spojeného s případným příkazem obnovit stav před porušením. Takto stanovené meze nemůže Ústavní soud překročit, protože jinak by se sám dopustil protiústavnosti, k jejímuž potírání je povolán. Domáhá-li se proto stěžovatel nároku, o kterém není Ústavní soud oprávněn vůbec vést řízení či jej sice může vést, avšak není oprávněn o něm rozhodnout způsobem, který stěžovatel požaduje, musí Ústavní soud dovodit svoji nepříslušnost k projednání takového návrhu.
Tak je tomu i v projednávané věci, neboť Ústavní soud není oprávněn orgánu činnému v trestním řízení nařizovat, aby konkrétním způsobem rozhodl, jak žádá stěžovatel. Ostatně vydání rozhodnutí dle ustanovení §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu není již v této fázi trestního stíhání přípustné, poněvadž se jedná o jedno z možných vyústění předběžného projednání obžaloby, jež předchází nařízení hlavního líčení, a proto se nelze domáhat vynesení takového rozhodnutí, bylo-li již hlavní líčení nařízeno.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Akcesorický návrh na vydání předběžného opatření sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj