ECLI:CZ:US:2010:4.US.3353.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3353/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. T. P., právně zastoupeného Mgr. Augustinem Kohoutkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Pelikán Krofta Kohoutek, s.r.o., Praha 1, Újezd 450/40, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2009, č.j. 3 Aps 8/2009-37, ve spojení s návrhem aby Ústavní soud zakázal Všeobecné zdravotní pojišťovně vymáhat po stěžovateli částky pojistného na veřejné zdravotní pojištění a s návrhem, aby Ústavní soud uložil Všeobecné zdravotní pojišťovně povinnost vyplatit stěžovateli částku 21.900,- Kč přeplatku na pojistném na veřejné zdravotní pojištění, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení předcházejícím pak mělo dojít ke zkrácení stěžovatele v právech zaručených v čl. 1, v čl. 3 odst. 3, v čl. 4 odst. 1 a 3 a v čl. 26 odst. 1 Listiny.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2009, č.j. 8 Ca 275/2007-20, byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). O následné kasační stížnosti rozhodl shora napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2009, č.j. 8 Ca 275/2007-20, zrušil a žalobu odmítl (výrok I.), žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že do dne 31. srpna 2006 podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná. K uvedenému datu své podnikání ukončil a tuto okolnost ohlásil i Všeobecné zdravotní pojišťovně. Dne 13. července 2007 však byl stěžovatel Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (VZP) zpraven o nedoplatku na pojistném na veřejné zdravotní pojištění ve výši 21.866,- Kč. V důsledku toho stěžovatel, z důvodu právní opatrnosti, uhradil částku 21.900,- Kč, aniž by připustil její oprávněnost, a současně podal proti vyúčtování námitky. Na tyto námitky reagovala VZP dopisem sp. zn. 4826/2007/OPSK-OEP-REIP1/Ko, ze dne 7. srpna 2007, jímž odmítla výklad zákona předložený stěžovatelem v námitce. Tento přípis stěžovatel posoudil jako nezákonný zásah, který napadl žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. O jeho žalobě sp. zn. 8 Ca 275/2007, rozhodl Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem.
Následně vydala VZP rozhodnutí ze dne 15. ledna 2008, č.j. 27549/07/OPSK-SŘIP1/Še, jímž žádost stěžovatele o vrácení přeplatku zamítla. Proti tomu se stěžovatel odvolal k Rozhodčímu orgánu VZP ČR, který odvolání rozhodnutím ze dne 2. dubna 2008, č.j. 3142/08/Kar, odmítl. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou, vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 170/2008, o níž doposud nebylo rozhodnuto.
Ve věci sp. zn. 8 Ca 275/2007 Městský soud v Praze rozhodl výše citovaným rozsudkem ze dne 21. května 2009, když dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná, neboť se nejednalo o nezákonný zásah, a žalovaná postupovala v souladu s tehdy platným ustanovením zákona. V napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl a uvedl, že správní žaloba je dle §85 s.ř.s. nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Takovým prostředkem byla žádost o vrácení přeplatku, upravená v §14 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v tehdy platném znění.
V ukončeném řízení tak mělo dojít ke zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech. Nápravu však stěžovatel spatřuje výhradně ve zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, deklarace zákazu vymáhání pojistného Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a příkazu Všeobecné zdravotní pojišťovně k vyplacení výše uvedené částky.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 275/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že podstatná část ústavní stížnosti je zaměřena na popis celého řízení a tvrzené zkrácení v zaručených právech v jeho průběhu. Přičemž Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozhodnutí napadl, stěžovatel vytýká pouze obecně zkrácení v právu na spravedlivý proces, jehož se měl soud dopustit formalistickým výkladem zákona.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze soudního spisu i z předložených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel předkládal v předchozích řízeních shodné námitky jako v ústavní stížnosti. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze je rovněž zřejmé, že i tento soud se zabýval otázkou přípustnosti žaloby. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu považoval za přípustnou, leč nedůvodnou. Nejvyšší správní soud se znovu zabýval otázkou přípustnosti, přičemž konstatoval, že řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu je doplňkovým nástrojem ochrany za situace, kdy neexistuje jiný, příslušným zákonem presumovaný, nástroj k dosažení požadovaného stavu. Avšak za situace, kdy takový nástroj existuje, je nutné jej využít. Takový nástroj Nejvyšší správní soud, jak již výše uvedeno, spatřuje v ustanovení §14 zákona č. 592/1992 Sb., tedy v možnosti domáhat se vrácení přeplatku.
O této žádosti probíhá správní řízení zakončené rozhodnutím správního orgánu, proti němuž existují opravné prostředky jak v rámci samotného správního řízení, tak i v rámci správního soudnictví. Už z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel se vydal touto cestou, když podal námitky proti vyúčtování. Rozhodnutí krajské pobočky VZP ze dne 7. srpna 2007 napadl odvoláním a následně podal proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu VZP ČR ze dne 2. dubna 2008 správní žalobu. V jeho věci tedy probíhá řízení, které je způsobilé rozhodnut o požadovaném nároku stěžovatele.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je mu zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Pokud Nejvyšší správní soud shledal proběhlé řízení jako subsidiární ve vztahu k řízení dosud neukončenému, není možno tuto skutečnost považovat za zkrácení stěžovatele v jeho právech. To, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá bez dalšího odůvodněnost ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Pokud se týká návrhů spojených s ústavní stížností, konstatuje Ústavní soud, že tyto dva návrhy směřují výhradně proti VZP.
Stěžovatel se předně domáhá deklarace zákazu vymáhání pojistného Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Z předložených důkazů není patrné, a ani v ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí, že by VZP nadále po něm vymáhala částky pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Takové jednání by však stěžovatel mohl napadnout v řízení ve správním soudnictví. Jak je z jeho žaloby (sp. zn. 8 Ca 275/2007) patrné, stěžovatel se domáhal výhradně ochrany proti nezákonnému vyúčtování nedoplatku na veřejném zdravotním pojištění. Je tedy zjevné, že návrh uplatněný v ústavní stížnosti stěžovatel doposud žalobou nenapadl. Návrh je proto předčasný a Ústavní soud jej posoudil jako nepřípustný dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ke druhému návrhu stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že požadavek na vyplacení přeplatku na pojistném je, jak již výše uvedeno, předmětem probíhajícího řízení u Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 Ca 170/2008. Za tohoto stavu věci tedy stěžovatel ani v tomto případě doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a proto je i tento návrh nepřípustný dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než oba, s ústavní stížností spojené návrhy, odmítnout jako nepřípustné dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu