ECLI:CZ:US:2010:4.US.3362.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3362/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti ing. K. W., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, AK se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2006 čj. 18 C 187/2005-44 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008 čj. 21 Co 43/2007-78 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv ústavně zaručených v Ústavě, Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), včetně jejích protokolů, zejména práva nabývat, držet a pokojně užívat majetek, práva na rovnost v právních vztazích, práva na legitimní očekávání, principu právní jistoty a vázanosti státu zákonem.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby žalovanému, Pozemkovému fondu ČR, byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků ve smlouvě konkrétně označených. Městský soud v Brně žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovateli jako postupníkovi restitučních nároků sice svědčilo právo na převod náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), avšak toto právo dnem 31. 12. 2005 zaniklo. Za další důvody vedoucí k zamítnutí žaloby městský soud považoval to, že stěžovatel nebyl oprávněn požadovat vydání konkrétních pozemků, a dále i skutečnost, že po podání žaloby Pozemkový fond ČR nárokované pozemky (s výhradou dvou z nich) stěžovateli vydal.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěry stran tzv. restituční tečky ve vztahu k postupníkům a v tomto smyslu poukázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 6/05 a další následná rozhodnutí Ústavního soudu. Krajský soud reagoval na odvolací námitky stěžovatele a zaujal k nim své stanovisko. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že zákon o půdě nerozlišuje mezi subjekty a že by se na něj jako na postupníka měla vztahovat stejná pravidla jako na ostatní oprávněné osoby, což dovozuje z dikce §33a odst. 1 zákona o půdě. Dle jeho názoru původní nárok neztratil převodem nic ze svého obsahu a nabyvatel (postupník) jej nabyl se všemi právy, kterými disponoval vůči žalovanému původní držitel nároku. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí pléna Ústavního soudu (č. 531/2005 Sb.), resp. jeho výkladové stanovisko, by nemělo být aplikováno zpětně na právní vztahy již dříve konstituované a práva dříve z těchto právních vztahů uplatněná. Výklad jakékoliv právní normy nemůže samotnou vykládanou právní normu negovat, tzn. v daném případě postupníkovi nároku upírat jeho postavení oprávněné osoby založené §33a odst. 1 zákona o půdě. Stěžovatel dále poukázal na povinnost Pozemkového fondu nabízet dostatečné množství vhodných pozemků, přičemž neschopnost uspokojovat zákonné nároky oprávněných osob představuje porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy. Ve svém případě stěžovatel postup Pozemkového fondu kritizoval a svůj nárok označil za legitimní, souladný s právem bez ohledu na restituční tečku. Argumentoval aplikací norem vyšší právní síly než je zákon o půdě, zejména čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Svůj nárok považoval za majetkový a namítl, že stát nemůže ospravedlnit zásah do majetkové sféry jen proto, že jednotlivec jako soukromá osoba nesleduje svým jednáním veřejný zájem. Žádal, aby Ústavní soud posoudil, zda byla zachována rovnováha mezi zabavením majetku, resp. stanovením náhrady v symbolické výši, a obecným zájmem na stabilizaci majetkových poměrů.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou stěžovatelovy ústavně právní argumentace je jeho odlišný názor na výklad příslušných ustanovení zákona o půdě a nesouhlas s právními závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 6/05 (publ. in Sb. n. u. sv. 39, str. 389, č. 531/2005 Sb., dostupný též, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), o který Městský i Krajský soud v Brně opřely svá rozhodnutí. Čtvrtý senát Ústavního soudu je však závěry pléna vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy) a v projednávaném případě neshledal žádný důvod se od něj odchýlit, a to ani na základě stěžovatelovy argumentace. Proto jen připomíná, že citovaným nálezem bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.
Ústavní soud opakovaně potvrdil aplikovatelnost citovaného plenárního nálezu v případě rozhodování obecných soudů při rozhodování o žalobě stěžovatele o převod náhradních pozemků a jejich rozhodnutí, ve kterých dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě, označil za ústavně konformní (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 606/08, II.ÚS 2397/07, II.ÚS 643/08 a další). Stejně tak činí i v projednávané věci a na závěry prezentované ve svých předchozích rozhodnutích v podrobnostech odkazuje.
K námitce stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání stanovením restituční tečky v situaci, kdy se stal nositelem nároku ještě před změnou právní úpravy, která zánik nároků zakotvovala, se Ústavní soud vyjádřil již dříve s tím, že ji nepovažuje za relevantní (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 643/08). Zde též poukázal i na to, že od okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (6. srpna 2003) do posledního dne lhůty pro převod pozemku (31. prosince 2005) byla stanovena lhůta téměř dva a půl roku. Tato lhůta byla zákonodárcem stanovena jako dostatečně dlouhá. Jestliže stěžovatel nedosáhl uspokojení ze svého postoupeného nároku, musel počítat s tím, že nastanou důsledky předvídané v právních předpisech, spočívající zejména ve vyplacení náhrady. Toto riziko (vyplacení peněžité náhrady místo vydání náhradních pozemků) existovalo, byť nebylo explicitně vyjádřeno, i před nabytím účinnosti právní úpravy upravující restituční tečku.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu