ECLI:CZ:US:2010:4.US.372.10.1
sp. zn. IV. ÚS 372/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) L. U. a 2) M. U., obou zastoupených Mgr. Radimem Němečkem, advokátem, AK Dvořákova 644, 686 01 Uherské Hradiště, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009 č. j. 22 Cdo 4415/2007-292 a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 13. 6. 2007 č. j. 59 Co 252/2006-258 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů v jejich civilní věci s tím, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále článek 95 odst. 1 Ústavy.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. 6. 2005 č. j. 19 C 23/2000-170 určil, že část pozemku p. č. 347 v kat. úz. Jaroslavice u Zlína nově z tohoto pozemku oddělená a označená jako nová parcela p. č. 347/2 je ve společném jmění žalobců. Přisvědčil tvrzení žalobců, že hranice mezi pozemky žalobců parc. č. 345 a 346 a pozemkem stěžovatelů parc. č. 347 je v katastru nemovitostí zakreslena nesprávně, byť byla v roce 1949 při obnově katastrálních operátů v terénu správně vyměřena a byť rovněž takto existuje v terénu v podobě dělící meze, a tudíž sporná část pozemku parc. č. 347 přiléhá k pozemkům žalobců a náleží do jejich vlastnictví. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 13. 6. 2007 č. j. 59 Co 252/2006-258 rozsudek soudu ve věci samé potvrdil. Námitku vydržení předmětné části pozemku vznesenou stěžovateli shledal nedůvodnou, neboť stěžovatelům nesvědčila desetiletá vydržecí doba a ani nepředložili důkazy k prokázání tvrzení, že danou část pozemku užívali jejich právní předchůdci; naopak z výpovědí svědků, včetně právní předchůdkyně stěžovatelů A. B., vyplynul opak. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2009 č. j. 22 Cdo 4415/2007-292 dovolání stěžovatelů pro nedůvodnost zamítl.
Stěžovatelé namítají, že soudy neprovedly, resp. se nevypořádaly s důkazy, které navrhli k prokázání svého tvrzení, dle něhož předmětná část pozemku parc. č. 347 byla právními předchůdci stěžovatelů užívána, a to nájemní smlouvu uzavřenou mezi A. B. a JZD Kudlov, jehož prostřednictvím vykonávala A. B. právní panství nad věcí, dále sdělením Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj o užívání pozemku právními předchůdci, výpisem z katastru nemovitostí, na kterém byl zapsán užívací vztah manželů S. k pozemku parc. č. 347 v plné výměře, a konečně výslechem odborného pracovníka Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně ke způsobu provádění obnovy katastrálního operátu v roce 1949. K prohlášení A. B. stěžovatelé uvádějí, že jej učinila v situaci, kdy jí byl předložen geometrický plán s již oddělenou parcelou parc. č. 347/2, přičemž ona stěžovatelům převedla jednu parcelu a nikoli dvě. Konečně stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že postupní smlouva z roku 1965, na základě které žalobci nabyli sousední pozemky parc. č. 345 a 346, nemůže být způsobilým titulem k nabytí pozemku parc. č. 347/2, poněvadž jak stěžovatelé v roce 1995, tak i jejich právní předchůdkyně v roce 1956 nabyli pozemek parc. č. 347 v souladu se stavem, v jakém byl zapsán v příslušné veřejné evidenci.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
K námitce neprovedení a nevypořádání se s důkazy navrženými stěžovateli Ústavní soud konstatuje, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 262/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález III. ÚS 569/03, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).
V projednávané věci se argumentace soudu obhajující neprovedení navržených důkazů opírala o poslední z uvedených důvodů (srov. str. 4 rozsudku Nejvyššího soudu), tedy že navržené důkazy nemohly zvrátit přesvědčivá zjištění o tom, že sporná část pozemku byla v držbě či v užívání žalobců. Kromě toho by bylo možno neprovedení navržených důkazů založit na důvodu jmenovaném v pořadí jako druhém, jelikož navržené důkazy byly způsobilé doložit toliko, že pozemek parc. č. 347 byl obecně právními předchůdci využíván, nikoli však již, dělo-li se tak i ve vztahu k jeho sporné části parc. č. 347/2. V souvislosti s prokazováním faktického užívání a držby předmětné části pozemku je skutečností hodnou zaznamenání též to, že stěžovatelé si pozemek parc. č. 347 nechali zaměřit teprve dva roky po koupi a - jak uvádějí v odvolání - vykázali z jeho sporné části žalobce, kteří na něm skladovali stavební materiál, tedy sami jej zpočátku neužívali a jeho užívání ze strany žalobců nebránili. Lze tedy shrnout, že neprovedení stěžovateli navržených důkazních prostředků vycházelo z důvodů, jež judikatura Ústavního soudu považuje za přípustné a tedy nezakládající porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
K námitce, že stěžovatelé i jejich právní předchůdkyně nabyli pozemek parc. č. 347 v souladu se stavem, v jakém byl zapsán v příslušné veřejné evidenci, je třeba podotknout, že důvěra v údaje uvedené v katastru nemovitostí nemůže nabývat takové intenzity, že by byla bez dalšího způsobilá založit vlastnické právo k pozemku formou vydržení, jestliže nebylo prokázáno splnění nezbytných podmínek pro tento způsob nabytí vlastnického práva, a to, že by dotčený pozemek právní předchůdkyně stěžovatelů užívala a považovala jej v dobré víře za své vlastnictví.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu