ECLI:CZ:US:2010:4.US.377.10.1
sp. zn. IV. ÚS 377/10
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 18. května 2010 sp. zn. IV. ÚS 377/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České advokátní komory, se sídlem v Praze 1, Národní třída 16, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 482/2009-72 ze dne 24. listopadu 2009, jímž Městský soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zamítl stěžovatelčin návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 482/2009-72 ze dne 24. listopadu 2009 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, do práva stěžovatelky jako účastníka soudního řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a byl porušen princip rovnosti stran zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 482/2009-72 ze dne 24. listopadu 2009 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka, s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), svého práva jako účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a principu rovnosti stran zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 352/2006 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 k návrhu žalobkyně JUDr. J. M. (dále jen "žalobkyně") vydal dne 24. listopadu 2008 podle ustanovení §153b odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek č. j. 22 C 352/2006-46 (dále jen "předmětný rozsudek pro zmeškání"), kterým stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni částku 930 000 Kč a nahradit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek 37 200 Kč.
Zástupce stěžovatelky se bez předchozí omluvy na jednání konané dne 24. listopadu 2008 ve 13:00 hodin nedostavil a dodatečně doložil svoji omluvu, a to s odkazem na poruchu osobního automobilu, kterým se na soudní jednání konané v Praze dopravoval z Brna, kde měl týž den v době od 8:30 do 9:30 hodin jiné jednání. Dne 23. prosince 2008 podala stěžovatelka návrh na zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 22 C 352/2006-60 ze dne ze dne 17. dubna 2009 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně") byl předmětný rozsudek pro zmeškání (k návrhu stěžovatelky) zrušen. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím, aniž by nařídil ústní jednání, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh stěžovatelky na zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně obdržela k vyjádření, ale svého práva vyjádřit se nevyužila.
Stěžovatelka podala dne 2. ledna 2009 proti předmětnému rozsudku pro zmeškání odvolání, o kterém dosud nebylo obecným soudem rozhodnuto.
II.
Stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje především ve skutečnosti, že odvolací soud stěžovatelku neseznámil s opačným skutkovým i právním hodnocením věci a nenařídil ve věci jednání, při němž by se stěžovatelka mohla k úvahám odvolacího soudu vyjádřit a případně navrhnout další důkazy. Stěžovatelka dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. ledna 2009 (viz níže), jehož odůvodnění v ústavní stížnosti v této souvislosti cituje.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Předsedkyně senátu 20 Co JUDr. Irena Saralievová za Městský soud v Praze vyjádřila domněnku, že žádné ústavní právo stěžovatelky porušeno nebylo. Okolnost, že odvolací soud vyhodnotil stěžovatelkou uváděné skutečnosti ve vazbě na předložené důkazy odlišně než soud prvního stupně není podle jejího vyjádření důvodem pro nařízení jednání ohledně procesního rozhodnutí, a bylo věcí stěžovatelky, aby veškeré podstatné skutečnosti tvrdila a důkazy předložila již se svým návrhem na zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání. Stěžovatelka navíc ani ve skutkovém popisu děje v ústavní stížnosti nepopisuje, v čem spatřuje omluvitelný důvod zmeškání jednání, a neuvádí žádné jiné skutečnosti a nenabízí jiné důkazy, než které již tvrdila a předložila. Dále JUDr. Saralievová odkázala na v záhlaví citované rozhodnutí, ve kterém jsou podrobně vyloženy jeho důvody, a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, nebo případně zamítl.
Vyjádření Městského soudu v Praze nepřineslo ve věci nic podstatného, a proto nebylo poskytováno stěžovatelce k replice.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a oba účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu nepřísluší posuzovat věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů, ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Na druhé straně však nepochybně Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny se zřetelem k Úmluvě, zejména jejímu čl. 6 odst. 1, kde se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.
Podle ustanovení §153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v ustanovení §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení, zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. Pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a návrhu na zrušení rozsudku bylo pravomocným usnesením vyhověno, k odvolání se nepřihlíží (odstavec 5 citovaného ustanovení).
Rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout tímto rozsudkem.
Rozsudek pro zmeškání je zvláštním druhem rozsudku. Je to typický institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána deklaratorní rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně mimoprocesně disponovat. Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se. Rozsudek pro zmeškání tedy nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, neboť zde platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech (skutková tvrzení) se považují za nesporná, a soud na jejich základě rozhoduje. Tím odpadá dokazování a soud bere za základ svého rozhodnutí skutečnosti pouze tvrzené.
Zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění, a tím i zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svým postupem - svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) - délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to, donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duchu zásady "nechť si každý střeží svá práva".
Avšak, jak uvedl Ústavní soud již ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. ledna 2009 (N 10/52 SbNU 103), je třeba mít na zřeteli též tu skutečnost, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Je třeba připomenout, že podle ustanovení §3 občanského soudního řádu je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Článek 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou omluvitelné. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu.
Právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a dále rozvedené v ustanoveních §2 a 3 občanského soudního řádu, čl. 4, 90 a 91 Ústavy i §8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, bylo ve vztahu ke stěžovatelce porušeno, neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a zcela odlišně vyhodnotil důvodnost zmeškání nařízeného jednání. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, ustanovení §1 občanského soudního řádu upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení.
Odvolací soud nemůže formalistickým způsobem přistupovat k interpretaci ustanovení §214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Ústavní soud má za to, že v daném případě, kdy odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dospěl k odlišným právním závěrům, měl nařídit jednání a provést všechny nezbytné důkazy. Usnesením soudu prvního stupně (č. j. 22 C 352/2006-60 ze dne 17. dubna 2009) byl předmětný rozsudek pro zmeškání k návrhu stěžovatelky zrušen. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala odvolání k Městskému soudu v Praze a právní zástupce stěžovatelky obdržel dne 18. září 2009 odvolání žalobkyně k vyjádření, ale stěžovatelka svého práva ke zpochybnění tvrzení žalobkyně nevyužila.
Odvolací soud při nezměněném skutkovém stavu dospěl k odlišnému právnímu hodnocení než soud prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal omluvitelný důvod pro zmeškání jednání soudu dne 24. listopadu 2008. Odvolací soud odlišně právně vyhodnotil skutkový stav věci, aniž by nařizoval jednání, s odkazem na ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle §219a odst. 1, odvolací soud je změní. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně bez nařízeného jednání tak, že návrh stěžovatelky na zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání se zamítá, neboť nepovažoval důvody zmeškání soudního jednání za omluvitelné, resp. též za prokázané.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích (též ve stěžovatelkou uváděném a již výše citovaném nálezu IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. ledna 2009) vyjádřil názor, že ustanovení Listiny poskytují ochranu účastníkům řízení před soudy ve všech jeho částech, tedy i v části, v níž je rozhodováno v odvolacím řízení. Je tedy třeba i v odvolacím řízení dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke všem návrhům a předestřít a odůvodnit svoje stanovisko. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu účastníka vyslechnout a o jeho stanovisku rozhodnout. Odvolací řízení je nedílnou součástí každého soudního řízení, proto se i na tuto část vztahuje princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip rovnosti stran (někdy též princip rovnosti zbraní) podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento princip je vyjádřen v §18 občanského soudního řádu a promítá se v celé řadě ustanovení. Odvolací soud odlišně právně vyhodnotil skutkový stav věci, aniž by nařizoval jednání s odkazem na ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu. K ústavně konformnímu výkladu relevantních ustanovení se Ústavní soud vyjádřil mnohokrát ve své rozhodovací praxi tak, že tato ustanovení je nutno interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 202/03 ze dne 13. listopadu 2003 (N 134/31 SbNU 193).
Po zohlednění všech v projednávané věci rozhodných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud za dané situace odvolací soud vyhověl návrhu žalobkyně na změnu usnesení o zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání v odvolacím řízení, zasáhl tímto svým postupem do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Odvolací soud zkrátil stěžovatelku na jejích procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavně zaručené právo účastníka soudního řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny bylo postupem odvolacího soudu porušeno tím, že stěžovatelce nebylo umožněno navrhnout na podporu svých tvrzení potřebné důkazy, neboť považovala za dostatečně prokázaný omluvitelný důvod zmeškání, když soud prvního stupně jí přisvědčil. Ústavní soud, aniž by hodnotil dokazování provedené obecnými soudy a vyslovil se k otázce, zda jsou dány důvody zrušení předmětného rozsudku pro zmeškání, zastává názor, že odvolací řízení neprobíhalo v souladu se zásadami občanského soudního řízení. Odvolací soud svým postupem, kdy změnil hodnocení skutkového stavu, neumožnil účastníkům řízení řádně jejich záležitost projednat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti vyhovět a v záhlaví citované rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.