ECLI:CZ:US:2010:4.US.378.09.1
sp. zn. IV. ÚS 378/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti P. D., zastoupeného JUDr. Dagmar Gottweisovou, advokátkou, AK se sídlem v Brně, Černého 43, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2008 čj. 9 To 483/2008-42, ze dne 13. 11. 2008 čj. 9 To 532/2008-20 a ze dne 23. 12. 2008 čj. 5 To 678/2008-392 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2008 čj.70 Nt 3641/2008-9, ze dne 15. 10. 2005 čj. 70 Nt 4265/2008-9 a ze dne 27. 11. 2008 čj. 1 T 165/2008-367 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 18. 2. 2009 se P. D. (dále též "obviněný", "obžalovaný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o vazbě vydaná v jeho trestní věci vedené u Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 1 T 165/2008 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, při rozhodování o vazbě v přípravném řízení pod sp. zn. 70 Nt 3641/2008 a 70 Nt 4265/2008.
Stěžovatel navrhl, aby ústavní stížnost byla projednána přednostně mimo pořadí vzhledem k tomu, že se jedná o vazební věc.
II.
Z ústavní stížnosti, vyžádaného trestního spisu nalézacího soudu 1 T 165/2008 (který byl Ústavnímu soudu postoupen až dne 18. 2. 2010) a souvisejících spisů nalézacího soudu 70 Nt 3641/2008, 70 Nt 4265/2008 vyplývají následující skutečnosti.
Prvotní vzetí do vazby:
Obviněný byl zadržen policejním orgánem jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu (§76 odst. 1 tr. řádu) dne 3. 9. 2008 v 16.30 hod. Usnesením policejního orgánu ze dne 4. 9. 2008 byl stíhán pro trestné činy loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona, jichž se měl dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Dne 6. 9. 2008 nalézací soud na návrh státního zástupce vzal obviněného do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu [z nichž byl dne 7. 10. 2008 usnesením státního zástupce vyloučen důvod dle písm. b)]. Při výslechu byl přítomen jeho obhájce Mgr. PhDr. P. F. (dále jen "ustanovený obhájce"). Po sdělení důvodů a poučení obviněný podal proti rozhodnutí o vzetí do vazby stížnost; ustanovený obhájce navrhl nahradit vazbu zárukou slibem s dohledem. Ustanovený obhájce stížnost doplnil písemně dne 12. 9. 2008 a 7. 10. 2008 (v tomto případě slibem podepsaným obviněným a kopií návrhu na nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby) a obviněný dne 22. 9. 2008.
Dne 16. 10. 2008 Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost obviněného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 6. 9. 2008 o vzetí do vazby zamítl jako nedůvodnou. Rozhodnutí bylo obviněnému a ustanovenému obhájci doručeno dne 24. 10. 2008.
Dne 14. 10. 2008 bylo ustanovenému obhájci doručeno vyrozumění Policie ČR ze dne 8. 10. 2008 o ukončení obhajoby z důvodu, že dne 6. 10. 2008 obviněný udělil plnou moc k obhajobě JUDr. Dagmar Gottweisové (dále jen "zvolená obhájkyně"). O převzetí obhajoby zvolená obhájkyně informovala policejní orgán dne 7. 10. 2008 založením plné moci do spisu (č. l. 33 tr. spisu).
Žádost o propuštění z vazby na svobodu:
Dne 10. 10. 2008 byla (prostřednictvím státního zástupce) nalézacímu soudu doručena žádost obviněného ze dne 6. 10. 2008 o propuštění z vazby na svobodu sepsaná ustanoveným obhájcem za současné nabídky nahrazení vazby písemným slibem ve smyslu ust. §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, případně dohledem probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu; k žádosti bylo přiloženo vyjádření státního zástupce a usnesení státního zástupce ze dne 7. 10. 2008 o změně důvodu vazby [s tím, že důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu u obviněného nadále nebude uplatňován].
Dne 15. 10. 2008 nalézací soud žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítl, nepřijal nabídku písemného slibu učiněnou obviněným, nepřijal návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nad obviněným a nepřijal nabídku na převzetí záruky nad obviněným. Rozhodnutí bylo doručeno obviněnému dne 27. 10. 2008 a ustanovenému obhájci 29. 10. 2008.
Dne 16. 10. 2008 zvolená obhájkyně založila do spisu na PČR žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu; žádost byla téhož dne postoupena městskému státnímu zastupitelství.
Dne 22. 10. 2008 státní zástupce postoupil nalézacímu soudu sdělení zvolené obhájkyně ze dne 18. 10. 2008 (které mu bylo doručeno dne 20. 10. 2008) obsahující informace, že na základě plné moci ze dne 6. 10. 2008 převzala obhajobu obviněného a dne 16. 10. 2008 založila do spisu na PČR jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu; o stejné dřívější žádosti o propuštění z vazby na svobodu podané prostřednictvím ustanoveného obhájce ona ani obviněný v době, kdy jí uděloval plnou moc, nevěděli; tuto dřívější žádost bere zpět a trvá na projednání žádosti o propuštění z vazby podané dne 16. 10. 2008.
Dne 30. 10. 2008 byla nalézacímu soudu doručena stížnost obviněného proti jeho rozhodnutí ze dne 15. 10. 2008 sepsaná zvolenou obhájkyní.
Dne 13. 11. 2008 stížnostní soud stížnost obviněného podanou prostřednictvím zvolené obhájkyně proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 15. 10. 2008 zamítl jako nedůvodnou; rozhodnutí bylo stěžovateli a ustanovenému obhájci doručeno dne 2. 12. 2008; doručení zvolené obhájkyni není vykázáno.
Ústavní stížnost obviněného proti výše uvedeným rozhodnutím nalézacího soudu ze dne 6. 9. 2008 a ze dne 15. 10. 2008 Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 2886/08. V odůvodnění Ústavní soud mj. uvedl, že stěžovatel v rekapitulaci průběhu řízení existenci rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 16. 10. 2008 a 13. 11. 2008 naznačil, nicméně tato rozhodnutí neučinil předmětem ústavní stížnosti, v důsledku čehož byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustný návrh; stěžovatel byl v řízení před Ústavním soudem zastupován zvolenou obhájkyní JUDr. Gotweisovou.
Ponechání ve vazbě:
Dne 12. 11. 2008 byla u nalézacího soudu podána obžaloba. Dne 27. 11. 2008 nalézací soud v neveřejném zasedání rozhodl, že obviněný se i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Rozhodnutí bylo doručeno obviněnému dne 8. 12. 2008 a zvolené obhájkyni dne 9. 12. 2008.
Dne 23. 12. 2008 stížnostní soud v neveřejném zasedání stížnost obviněného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 27. 11. 2008 o ponechání ve vazbě podanou prostřednictvím zvolené obhájkyně jako nedůvodnou zamítl.
Propuštění z vazby:
Dne 13. 2. 2009 nalézací soud obviněného propustil z vazby podle §72 odst. 2 písm. a) tr. řádu s odůvodněním, že důvody vazby na straně obviněného nadále nejsou dány, neboť mohou být nahrazeny jeho převedením do výkonu trestu odnětí svobody.
Dne 25. 9. 2009 Okresní soud v Sokolově k návrhu ředitele Věznice v Horním Slavkově, v níž obviněný vykonává trest odnětí svobody, obviněnému stanovil společný výkon trestů odnětí svobody v trvání dvanáctisetdevadesátiosmi dnů a sedmi roků do věznice se zvýšenou ostrahou. V odůvodnění bylo mj. konstatováno, že obviněný byl dodán do vazby 6. 9. 2008, dne 24. 2. 2009 byl převeden do výkonu trestu a do Věznice Horní Slavkov byl přemístěn dne 5. 3. 2009.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že přes jeho opakované stížnosti a upozornění napadená rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 6. 9. 2008 a 16. 10. 2008 a stížnostního soudu ze dne 23. 12. 2008 a 13. 11. 2008 byla zvolené obhájkyni na základě její žádosti ze dne 12. 1. 2009 doručena až dne 5. 2. 2009; ústavní stížnost proto považuje za včas podanou. Obecným soudům dále vytkl, že nerozhodly o jeho žádosti ze dne 16. 10. 2008 o propuštění z vazby a nahrazení vazby slibem.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy při rozhodování o jeho vzetí do vazby, ponechání ve vazbě a prodloužení vazby jednaly diskriminačně, neobjektivně a nespravedlivě. Cítil se být poškozen na svých právech chráněných "Ústavou ČR a Úmluvou", "když byl pouze on jediný vzat do vazby na rozdíl od obou spoluobviněných." Stejně jako v úvodu své stížnosti tvrdil, že obecné soudy svá rozhodnutí nedoručovaly zvolenému obhájci, čímž byl "omezen v právu na řádné uplatnění obhajoby a v právu na spravedlivý proces."
V části II. stěžovatel uvedl okolnosti týkající se právní pomoci poskytované mu v přípravném řízení ustanoveným obhájcem a zvoleným obhájcem a poukázal na nesrovnalosti v postupu orgánů činných v trestním řízení při projednávání jeho žádostí týkajících se vazby.
V části III. stěžovatel opětovně tvrdil, že ve srovnání s dalšími dvěma spoluobviněnými, kteří nebyli omezeni na svobodě, byl diskriminován, a uvedl důvody svého přesvědčení.
V části IV. stěžovatel shrnul, že napadená usnesení byla v rozporu s principy spravedlivého procesu nedostatečně odůvodněna a že rozdíl v zacházení byl diskriminační, neboť neměl v rozporu s čl. 14 Úmluvy objektivní a rozumné ospravedlnění.
IV.
K přípustnosti ústavní stížnosti z hlediska včasnosti jejího podání
Obecné principy:
Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je její podání ve lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jehož relevantní část zní: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje; ... ."
Podle ustanovení §137 odst. 2 a 4 tr. řádu opis usnesení, kterým bylo rozhodnuto o opravném prostředku, je nutno podle doručovat vždy osobě, které se přímo dotýká i jejímu obhájci, přičemž trestní řád upřednostňuje obhájce; pro účely trestního procesu je proto rozhodující okamžik doručení obhájci (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, Komentář, 5. doplněné a přepracované vydání 2005, I. díl, str. 1000 a násl.).
Podle ustanovení §20 odst. 6 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů: Nedohodne-li se advokát s klientem jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření, je advokát povinen po dobu 15 dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování právních služeb na základě výpovědi ... nebo z jiného důvodu zanikla, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. To neplatí, pokud klient advokátovi sdělí, že na splnění této povinnosti netrvá.
Podle ustanovení §37 odst. 2 tr. řádu: Obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven ... zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, ... , povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.
Posouzení včasnosti ústavní stížnosti:
V projednávaném případě rozhodnutími o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval a od jejichž doručení plynula výše uvedená 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti, byla rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 16. 10. 2008, ze dne 13. 11. 2008 a ze dne 23. 12. 2008; bylo proto nutné ověřit, kdy tato rozhodnutí byla stěžovateli, resp. jeho obhájci, doručena.
Rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 16. 10. 2008:
Stěžovatel tvrdil, že toto rozhodnutí ustanovené obhájkyni bylo doručeno až dne 5. 2. 2009 a toto jeho tvrzení lze akceptovat.
Z vyžádaných spisů ovšem plyne, že ustanovenému obhájci bylo vyrozumění policie o ukončení obhajoby a udělení plné moci zvolené obhájkyni doručeno až dne 14. 10. 2008. Stížnost proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 6. 9. 2008 o vzetí stěžovatele do vazby jím byla koncipována nepochybně se souhlasem obviněného, což plyne ze stěžovatelem podepsaného slibu přiloženému ke stížnosti. Nelze proto přičítat stížnostnímu soudu, že jeho rozhodnutí ze dne 16. 10. 2008 bylo dne 24. 10. 2008 doručeno i tomuto ustanovenému obhájci (byť v té době již obhájcem nebyl). Ústavní soud je proto toho názoru, že lhůta pro podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí se odvíjela od data doručení rozhodnutí ustanovenému obhájci. V této části je tudíž ústavní stížnost návrhem podaným opožděně (k dalšímu důvodu opožděnosti viz níže).
Rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 13. 11. 2008:
Toto rozhodnutí bylo doručeno ustanovenému obhájci dne 2. 12. 2008, doručení zvolené obhájkyni není vykázáno. Jelikož v té době již muselo být orgánům činným v trestním řízení dostatečně známo, že obviněný si zvolil obhájkyni, bylo takto dle názoru Ústavního soudu doručováno v rozporu s ust. §137 odst. 2 a 4 tr. řádu.
Ústavní soud je však toho názoru, že stěžovateli nic nebránilo, aby toto rozhodnutí (stejně jako i výše uvedené rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 16. 10. 2008) učinil předmětem již své dřívější ústavní stížnosti ze dne 24. 11. 2008 projednávané pod sp. zn. III. ÚS 2886/08; z rozhodnutí ze dne 16. 12. 2008 o této ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že o rozhodnutích stížnostního soudu byla ustanovená obhájkyně v době podání návrhu dostatečně informována. I v této části je proto ústavní stížnost návrhem podaným opožděně.
Rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 23. 12. 2008:
Toto rozhodnutí bylo doručeno nalézacímu soudu dne 8. 1. 2009; datum jeho doručení zvolené obhájkyni z vyžádaného trestního spisu nelze dovodit; s ohledem na den podání ústavní stížnosti je však evidentní, že v této části se jedná o ústavní stížnost včas podanou.
K meritornímu projednání tudíž zbývá část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 23. 12. 2008 a jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 27. 11. 2008 o ponechání obviněného ve vazbě.
V.
K meritu ústavní stížnosti
Stěžovatel svoji argumentaci v ústavní stížnosti vztáhl souhrnně na všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů. Ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 27. 11. 2008 o jeho ponechání ve vazbě a následujícímu rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 23. 12. 2008 tudíž tvrdil, že v rozporu se základním právem na spravedlivý proces nebyla dostatečně odůvodněna, byla diskriminační a nebyla doručena zvolené obhájkyni, čímž byla porušena práva obhajoby.
Obecné principy:
Ústavní soud připomíná, že spravedlivost trestního procesu musí být v každém jednotlivém případě posuzována s ohledem na průběh řízení jako celku, nikoliv na základě izolovaného posouzení některého z jeho aspektů nebo skutečnosti (ačkoliv nelze vyloučit, že jednotlivost může být tak rozhodující, že ovlivní celkové posouzení spravedlivosti řízení). Tyto principy platí nejen pro aplikaci pojetí spravedlivého procesu jako takového, jak je zakotven v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale též pro aplikaci zvláštních záruk obsažených v čl. 6 odst. 3 Úmluvy, resp. jednotlivých článcích hlavy páté Listiny [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ze dne 24. 9. 2009 ve věci Pischalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, odst. 64 a násl., dostupný na adrese http://www.echr.coe.int].
Ústavní soud dále připomíná, že i když primárním účelem hlavy páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, v jeho tzv. trestní větvi je zajistit spravedlivé řízení před soudem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění, nelze z toho dovodit, že některé články hlavy páté Listiny, resp. článek 6 Úmluvy, se nevztahují na přípravné řízení. Právě naopak článek 6 Úmluvy a zejména jeho odstavec třetí (v systému Listiny zejména čl. 37 a čl. 40 odst. 2 až 5) může být aplikován dříve, než je podána obžaloba, pokud je pravděpodobné, že spravedlivost řízení mohla být vážně narušena porušením těchto ustanovení v počáteční fázi řízení.
Práva obhajoby:
Ústavní soud dále připomíná, že jedním ze základních prvků spravedlivého procesu je právo každého obviněného z trestného činu být efektivně obhajován advokátem (v případě potřeby ustanoveným soudem), byť se nejedná o právo absolutní. Způsob výkonu tohoto práva nicméně Listina ani Úmluva nespecifikují. Výběr prostředků zajišťujících jeho zákonné zakotvení je tudíž věcí zákonodárce. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit zda zvolený systém a jeho aplikace byla konsistentní s požadavky spravedlivého procesu. V tomto ohledu lze též připomenou, že cílem Listiny i Úmluvy je garantovat nikoliv práva teoretická nebo zdánlivá, ale práva skutečná a efektivní, a že ustanovení advokáta samo o sobě nezajišťuje efektivnost pomoci, kterou může poskytnout obviněnému.
Je známou skutečností, že důsledky postupu obviněného v úvodních fázích policejního vyšetřování mohou být určující pro vyhlídky jeho obhajoby v dalších fázích trestního řízení. Za takových okolností je proto v souladu s požadavky spravedlivého procesu, aby již v úvodních stadiích policejního vyšetřování měl obhájce.
Proto Ústavní soud i Evropský soud přiznávají přípravnému trestnímu řízení zvláštní důležitost, neboť důkazy získané v této fázi vymezují rámec, ve kterém trestný čin, jenž je předmětem obvinění, bude posuzován. Obviněný se v této etapě řízení zároveň často nachází ve zvláště zranitelném postavení, jehož dopad je násoben skutečností, že zákonná úprava trestního procesu může mít tendenci stávat se stále více složitou, zejména pokud jde o pravidla týkající se shromažďování a použití důkazů. Ve většině případů tato zvláštní zranitelnost může být dostatečně kompenzována pouze pomocí obhájce, jehož úkolem je, mezi jiným, pomáhat realizovat základní právo obviněného neobviňovat se.
Má-li právo na spravedlivý proces být dostatečně "účinným a efektivním", obhajoba by měla být zajištěna již od prvního výslechu podezřelého policií (není-li zvláštními okolnostmi každého případu prokázáno, že jsou dány dostatečné důvody pro omezení tohoto práva).
V této souvislosti lze poukázat i na relevantní mezinárodní dokumenty obsahující pravidla přístupu obviněného k obhájci během omezení svobody.
Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni ("Evropská vězeňská pravidla") přijatá Resolucí (73)5 Výboru ministrů Rady Evropy v odstavci 93 uvádí: Každý obviněný ve vyšetřovací vazbě má mít ihned po svém zatčení právo vybrat si vlastního právního zástupce nebo požádat o určení advokáta ex offo, pokud je taková pomoc dostupná, a přijímat návštěvy tohoto právního zástupce za účelem přípravy obhajoby, předávat mu a přijímat od něho důvěrné instrukce. Na požádání mu má být pro tyto účely poskytnuta veškerá pomoc. ...
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v článku 14 odst. 3 písm. b) stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít dostatek času a možností pro přípravu své obhajoby a aby se mohl spojit s obhájcem podle své vlastní volby.
Rozhodování soudu o dalším trvání vazby:
Na rozhodování soudu o dalším trvání vazby se vztahují záruky článku 5 odst. 3 Úmluvy, dle něhož: Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení. a článku 5 odst. 4 Úmluvy, dle něhož: Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Důvodnost setrvání obviněného ve vazbě je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující vazba může být důvodná jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převažují nad pravidlem respektování osobní svobody stanoveným v článku 5 Úmluvy.
Obecným soudům v prvé řadě přísluší zajistit, aby v konkrétním případě netrvala vazba obviněného v přípravném řízení nepřiměřeně dlouho. Za tím účelem musí s ohledem na zásadu presumpce neviny prozkoumat veškeré skutečnosti pro i proti existenci veřejného zájmu a musí je ve svých rozhodnutích o žádostech o propuštění objasnit. Úkolem Ústavního soudu je rozhodnout, zda došlo k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy, především na základě důvodů zmíněných v těchto rozhodnutích a řádně doložených skutečností uvedených stěžovatelem v jeho stížnosti.
Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby, po určité době to však již není dostačující. V takovém případě je Ústavní soud oprávněn - a povinen - rozhodnout, zda další důvody uplatněné soudními orgány nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud jsou tyto důvody "závažné" a "dostatečné", potom musí Ústavní soud také zjistit, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí".
Na řízení podle článku 5 Úmluvy se článek 6 odst. 1 Úmluvy nevztahuje, neboť při rozhodování o vazbě dle článku 5 Úmluvy nejde o řízení, ve kterém se rozhoduje o "oprávněnosti" trestního obvinění dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Z toho ovšem nelze dovodit, že rozhodování o vazbě principům spravedlivého trestního procesu vyplývajícím z článku 6 Úmluvy, resp. hlavy páté Listiny, nepodléhá. Jejich zdrojem však nejsou ustanovení jmenovaných článků Listiny či Úmluvy, nýbrž vyvíjející se judikatura Evropského soudu při aplikaci článku 5 Úmluvy, jakož i bohatá judikatura Ústavního soudu upínající se k vazebním věcem.
Ačkoliv tedy není vždy nezbytné, aby řízení podle článku 5 odst. 4 Úmluvy poskytovalo stejné záruky, jako jsou vyžadovány článkem 6 odst. 1 Úmluvy pro trestní či civilní řízení, musí mít soudní charakter a poskytovat záruky přiměřené povaze daného zbavení osobní svobody. Osoby zbavené svobody tak mají právo na přezkum procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou nezbytné pro zákonnost zbavení osobní svobody. Soud je povinen posoudit nejenom soulad s procesními ustanoveními zákona, ale také odůvodněnost podezření, na němž je zbavení svobody založeno, a legitimitu účelu zbavením svobody sledovaného. Řízení musí být kontradiktorní a zaručovat v každém případě rovnost zbraní. Jde-li o osobu zbavenou svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c), musí se konat slyšení.
S ohledem na dramatický dopad, jaký má zbavení svobody na základní práva dotčené osoby, by proto řízení vedené podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mělo v zásadě také vyhovět - v nejširší možné míře dané okolnostmi probíhajícího vyšetřování - základním požadavkům spravedlivého procesu.
Osoby vzaté do vazby tak mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. Příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo zaniknout. Proto také osoba ve vazbě musí mít právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu; s tím koresponduje povinnost provádět periodické kontroly podmínek omezení osobní svobody (§71 odst. 4 tr. řádu ve spojení s §72 tr. řádu). Povinnost provádět periodickou kontrolu trvání důvodů vazby není v Listině ani Úmluvě výslovně nařízena, nicméně Ústavní soud, obdobně jako Evropský soud, ji z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyvodil.
Aplikace obecných principů na věc stěžovatele:
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení práva na obhajobu; jeho námitky se týkaly obhajoby v souvislosti s omezením osobní svobody zadržením a vazbou, nikoliv obhajoby při výslechu či jiných úkonech orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel byl omezen na svobodě dne 3. 9. 2008 a vzat do vazby dne 6. 9. 2008, odkud byl propuštěn dne 13. 2. 2009, kdy byl převeden do výkonu trestu odnětí svobody. Jeho osobní svoboda byla tudíž vazbou omezena po dobu pěti měsíců a několika dní.
Státní zástupce podal u nalézacího soudu dne 12. 11. 2008 proti obviněnému obžalobu. Podle ust. §71 odst. 5 tr. řádu: Soud je povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba nebo kdy mu byl doručen spis na základě rozhodnutí o postoupení nebo přikázání věci obviněného, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ve vazbě ponechává, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu.
Nalézací soud dne 27. 11. 2008 rozhodl, že obžalovaný se i nadále ponechává ve vazbě z důvodů §67 písm, a), c) tr. řádu. V odůvodnění uvedl, že co se týče vazby útěkové, i nadále trvá obava soudu, že obžalovaný v průběhu trestního řízení uprchne nebo se bude skrývat před orgány činnými v trestním řízení, jelikož mu s ohledem na charakter stíhané trestné činnosti a jeho dosavadní trestní minulost hrozí, že by mohl být posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 tr. zákona, kdy mu tak v případě odsouzení hrozí vysoký trest odnětí svobody. Současně obžalovanému v případě pravomocného uznání viny hrozí, že bude muset vykonat zbytek trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl před spácháním předmětné trestné činnosti podmíněně propuštěn. Co se týče vazby předstižné, zde soud opět bral v potaz dosavadní trestní minulost obžalovaného, který byl již opakovaně soudně trestán, a to i za trestnou činnost, pro niž je nyní stíhán. Dále soud přihlédl k okolnostem případu, kdy se nejednalo o jednorázové jednání. Poškozený byl (po propuštění z bytu, kde mu bylo vyhrožováno násilím, případně zabitím, dále došlo mimo jiné k odebrání jeho osobních věcí, včetně dokladů, platebních karet a také k neoprávněnému výběru z jeho účtů prostřednictvím bankomatu) dalšího dne opětovně kontaktován obžalovaným a upomínám o odevzdání další hotovosti. Existuje tedy i nadále obava soudu, že bude obžalovaný v případě jeho pobytu na svobodě i nadále páchat trestnou činnost majetkového případně násilného charakteru, pro níž je stíhán.
Stížnostní soud své zamítavé rozhodnutí ze dne 23. 12. 2008 odůvodnil poukazem na závěry nalézacího soudu obsažené v jeho rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil; poukázal na předchozí rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 6. 9. 2008 a následné rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 16. 10. 2008, kde důvody vazby byly podrobně rozvedeny. Zdůraznil skutečnost, že obžalovaný se měl jako zvlášť nebezpečný recidivista dopustit vysoce společensky nebezpečné násilné majetkové činnosti, za niž mu hrozí vysoký trest ve zvýšené sazbě.
Ústavní soud akceptuje zjištění orgánů činných v trestním řízení, dle kterého v trestní věci stěžovatele trvalo důvodné podezření, že obviněný spáchal trestný čin. Musel ovšem dále posoudit, zdali další důvody uplatněné těmito orgány nadále ospravedlňovaly zbavení svobody, byly "závažné" a "dostatečné", a zda tyto orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí". Ústavní soud připouští, že závažnost obvinění nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby, v případě stěžovatele je však toho názoru, že uplatněné důvody vazby útěkové a předstižné v době, kdy obecné soudy předmětná rozhodnutí vydaly, neztratily na síle a významu a tudíž byly i nadále závažné a dostatečné a byly v napadených rozhodnutích specifikovány. Ústavní soud je tudíž toho názoru, že za stavu věci důvody, na nichž spočívala napadená rozhodnutí o vazbě, byly dostatečné k ospravedlnění ponechání stěžovatele ve vazbě.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení byla vydána na základě zákona; dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody svých rozhodnutí obecné soudy přehledně a zcela srozumitelně vyložily.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se obhajoby v souvislosti s omezením osobní svobody, Ústavní soud sdílí jeho názor, že orgány činné v trestním řízení se zvolenou obhájkyní komunikovaly nedostatečně a že nerozhodly o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu založené dne 16. 10. 2005 zvolenou obhájkyní do spisu na PČR. Z celkového posouzení spravedlivosti řízení v části související s omezením jeho osobní svobody vazbou však nelze dovodit, že by do základního práva na obhajobu bylo zasaženo tak závažně, že by to znamenalo zasažení tohoto práva v jeho podstatě. Stěžovatel byl v řízení vždy právně zastoupen, jeho stížnosti a žádosti byly koncipovány advokátem; stěžovatel využil všech dostupných procesních prostředků k ochraně základního práva na osobní svobodu. Jeho základní právo na spravedlivý proces a v jeho rámci právo obhajovat se za pomocí obhájce proto dle přesvědčení Ústavního soudu nebylo porušeno.
Tvrzení stěžovatele, že byl diskriminován, protože na rozdíl od ostatních spoluobviněných jen on sám byl vzat do vazby, je z hlediska čl. 3 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy, bezvýznamné; tento stěžovatelův argument nelze akceptovat, neboť okolnost, že jiná osoba (osoby) nebyla vzata (vzaty) do vazby, nemá žádný vliv na posouzení ústavnosti vazebního omezení stěžovatelovy osobní svobody.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl dne 13. 2. 2009, tj. před po podáním ústavní stížnosti dne 18. 2. 2009, převeden do výkonu trestu odnětí svobody, Ústavní soud nebyl nucen rozhodovat o této ústavní stížnosti v termínu co nejkratším, jak to ve vazebních věcech zpravidla činí, a vyčkal na doručení vyžádaného trestního spisu.
Z uvedených důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu