ECLI:CZ:US:2010:4.US.404.10.1
sp. zn. IV. ÚS 404/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. Š. a E. V., zastoupených JUDr. Zuzanou Vávrovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 375/2009-511 ze dne 23. září 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 10. února 2010, se stěžovatelé, s odkazem na porušení jejich práv zaručených čl. 3 odst. 3, čl. 13, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení v záhlaví citovaného usnesení.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16 C 77/98 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") ve sporu o určení členství v bytovém družstvu rozsudkem sp. zn. 16 C 77/98-423 ze dne 28. února 2007 zamítl žalobu stěžovatelů, aby soud určil, že J. K. byla ke dni své smrti členkou Bytového družstva Pod Zvonařskou 6810 a že na žalobce přešla dnem smrti J. K. všechna práva a povinnosti ve jmenovaném bytovém družstvu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 11 Co 143/2008-477 ze dne 25. června 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Řízení o dovolání stěžovatelů proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením zastavil, a týmž rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí především námitky směřující proti řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, zejména pak proti jimi provedenému dokazování. Zrušení rozhodnutí těchto soudů se však ústavní stížností nedomáhají. Stran v záhlaví citovaného rozhodnutí stěžovatelé uvádějí přesvědčení, že se jedná o rozhodnutí mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že naléhavý právní zájem na straně stěžovatelů je prokazatelně dán. Dále uvádějí poměrně nejasnou argumentaci, znějící následovně: "Dovolací soud v odůvodnění mj. konstatuje, že jediná právní otázka, kterou odvolací soud řešil, byla otázka platnosti smlouvy, jíž J. K. převedla práva a povinnosti spojená s jejím členstvím v bytovém družstvu na ing. J. Š. To však bylo v rozsudku sp. zn. 17 C 36/97, týkající se zamítnutí žaloby na určení neplatnosti smlouvy pouze de jure. De facto se jednalo o prokázaný a dlouhodobě promyšlený a připravovaný podvod Ing. J. Š. jako žalovaného 2, za pomoci žalovaného 1 a jeho otce viz dále, což ze spisu určovací žaloby 16 C 77/98 jednoznačně vyplývá. Nejvyšší soud, odvolací soud a soud prvního stupně učinil v dané věci smlouvy závěr i přes to, že během soudních řízení v předmětné věci nebylo do dnešní doby soudy prvního a druhého stupně, žalovaným 1, žalovaným 2 v důkazním řízení ani svědky svědecky prokázáno, že J. K. a Ing. J. Š. byli u notářského aktu smlouvy dne 28. 1. 1993 fyzicky přítomni...." Dále námitky stěžovatele opět směřují do již zmíněného procesu dokazování.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů a interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud jím rozhodl správně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Své v záhlaví citované rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil a Ústavní soud, nemaje co dodat, na ně pouze odkazuje.
Ačkoli se stěžovatelé výslovně domáhají zrušení pouze v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud přezkoumal též postup a rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Dospěl k závěru, že uvedené soudy postupovaly v řízení v souladu s procesními předpisy a svými shora uvedenými rozhodnutími rozhodly též věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí také přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi.
Ústavní soud tak uzavírá, že svým přezkumem nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovateli uváděných.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to aniž by byli stěžovatelé (zcela nadbytečně) vyzýváni k odstranění vady návrhu, spočívající v nedodržení ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když v plné moci advokáta stěžovatelů není výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Výsledek tohoto řízení by ani po odstranění uvedené vady nemohl být odlišným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu