ECLI:CZ:US:2010:4.US.55.10.1
sp. zn. IV. ÚS 55/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti H. W., zastoupené Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 55 Co 202/2009-245 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. prosince 2008 č. j. 8 C 432/2006-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. ledna 2010, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tím, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení zásady rovnosti účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 8 C 432/2006 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatelky co do vyčíslených požadavků náhrady škody podle ustanovení §427 a násl. občanského zákoníku ve výši 1 991 570,- Kč s přísl. z ublížení na zdraví a poloviční částky požadované renty a přiznal stěžovatelce poloviční částku renty ve výši 5 003,- Kč měsíčně. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Městský soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soudy zamítly provedení důkazů, které navrhla, zejména výslech svědků, kteří vypovídali před Policií České republiky bezprostředně po nehodě a že obecné soudy učinily závěry o skutkovém stavu z výpovědí svědků provedených v rámci policejního šetření. Stěžovatelka tak neměla možnost jim klást otázky, které by přispěly k objasnění skutkového stavu. Obecné soudy se podle názoru stěžovatelky rovněž nevypořádaly ani s rozpory uvedenými ve znaleckých posudcích, na které stěžovatelka poukazovala, čímž zatížily napadená rozhodnutí zjevnou nepřezkoumatelností. Stěžovatelka má rovněž za to, že zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování a není jasné, jak k němu soudy dospěly. Stěžovatelka se domnívala, že soudy budou jejímu případu věnovat zvýšenou péči a že budou postupovat tak, aby došlo ke zjištění skutkového stavu, o němž nebudou důvodné pochybnosti.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v právní věci stěžovatelky ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky již uplatněné v odvolacím řízení a polemizuje se závěry, ke kterým obecné soudy v řízení dospěly. Jak uvedl obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku: "Předmětná trestní věc byla rozhodnutím policejního orgánu odložena dle §159a odst. 1 trestního řádu. Vzhledem k povaze dopravní nehody a zranění stěžovatelky jádro vyšetření celé věci bylo v rovině trestněprávní, policejní orgán pod dozorem státního zástupce se věcí podrobně zabýval a dospěl ke skutkovým závěrům, které soud v občanskoprávním řízení neměl důvod zpochybňovat". Odvolací soud se pak ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně a odvolání stěžovatelky neshledal důvodné. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že oba soudy se celou věcí podrobně zabývaly, odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy a s argumentací stěžovatelky se řádně vypořádaly. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") soudy sice zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatelů (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Van Hurk proti Nizozemí, 1994 in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/echr). Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999, in Aspi). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259).
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci obecnými soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu