ECLI:CZ:US:2010:4.US.568.10.1
sp. zn. IV. ÚS 568/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslav Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti L. A., zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, AK se sídlem Karlov 6, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. října 2005 č. j. 14 C 233/2004-74 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2008 č. j. 16 Co 181/2006-96 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v ustanoveních čl. 2 a čl. 90 Ústavy.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že mu obecné soudy v řízení o jeho žalobě nepřiznaly nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Bývalá manželka stěžovatele se měla bezdůvodně obohatit tím, že užívala společnou nemovitost (jež byla po zániku společného jmění manželů v jejich podílovém spoluvlastnictví) v rozsahu větším, než jaký by odpovídal jejímu spoluvlastnickému podílu. Stěžovatel brojil proti názoru odvolacího soudu, podle nějž vedlejší účastnice (tj. bývalá manželka stěžovatele) nemovitost neužívala ve větším rozsahu, než jaký by odpovídal jejímu spoluvlastnickému podílu. Dle stěžovatele je tento názor v příkrém rozporu se skutečností, neboť značnou část nemovitosti užívá syn vedlejší účastnice, což je nutné kvalifikovat stejně jako užívaní vedlejší účastnicí.
Vůči názoru odvolacího soudu, že ani pak by stěžovatel neměl ve světle judikatury Ústavního soudu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, se stěžovatel rovněž ohradil; tvrdil, že i kdyby se jeho nárok nešlo kvalifikovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, bylo by jej možno opřít o ustanovení §137 odst. 1 občanského zákoníku.
II.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Tyto předpoklady odůvodňující zásah Ústavního soudu však ve věci splněny nebyly.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje zejména se skutkovými zjištěními odvolacího soudu týkajícími se otázky, zda vedlejší účastnice užívala společnou nemovitost ve větším rozsahu, než jaký by odpovídal jejímu spoluvlastnickému podílu.
Ústavní soud však vůči rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít v tomto ohledu žádných ústavněprávních námitek. Odvolací soud svůj závěr o rozsahu užívaní společné věci vedlejší účastnicí (tj. že společnou věc užívá dokonce v menším rozsahu, než jaký by odpovídal jejímu spoluvlastnickému podílu) řádně a ústavně konformně odůvodnil; pouhý nesouhlas stěžovatele s postupem soudu pak protiústavnost napadeného rozhodnutí pochopitelně nezakládá.
Stěžovatelovy námitky stran právní kvalifikace nároku se pak ve světle shora uvedeného jeví jako nadbytečné, neboť na osudu věci nemohou nic změnit.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu