ECLI:CZ:US:2010:4.US.572.10.1
sp. zn. IV. ÚS 572/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Dopravní společnosti Zlín-Otrokovice, s.r.o, IČ 607 30 153, zastoupené jednatelem Ing. Josefem Kochánem, se sídlem Zlín, Podvesná XVII/3833, právně zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Ondruš & Ondruš, Brno, Těsnohlídkova 9, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2006, č.j. 62 Ca 13/2006-64, a Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2009, č.j. 8 Afs 74/2007-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2, v čl. 37 odst. 3, v čl. 38 odst. 2 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále soudy nerespektovaly normativy zakotvené v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a práva zakotvená v čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Úřad pro hospodářskou soutěž rozhodl dne 19. května 2005, č.j. VZ/S48/05-154/2007/05-RP, o uložení pokuty stěžovatelce ve výši 1.000.000,- Kč pro nedodržení zákonného postupu při zadávání veřejné zakázky. K rozkladu stěžovatelky rozhodl předseda Úřadu pro hospodářskou soutěž dne 17. ledna 2006, č.j. 2R 35/05-Hr, jímž změnil výši pokuty na 500.000,- Kč. Následně výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítnul správní žalobu stěžovatelky proti uvedeným správním rozhodnutím. Kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že již v rámci řízení před krajským soudem poukazovala na několik okolností uzavření veřejné zakázky, odůvodňující zcela jiný právní i skutkový závěr posuzované věci. Rovněž namítla podjatost jednoho ze soudců senátu krajského soudu. S těmito námitkami se nevypořádal ani krajský soud ani Nejvyšší správní soud. V důsledku toho došlo k pochybení, které má dalekosáhlý dopad do jejího právního postavení. Soudy zaujaly zcela formalistický výklad, jenž má dopad do sféry práv ostatních účastníků řízení před těmito soudy. S ohledem na uvedenou argumentaci navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 13/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu správního soudu Ústavní soud zjistil, že důvodem udělení pokuty stěžovatelce byla skutečnost, že tato stávající objednávku zboží (autobusy) rozšířila bez výběrového řízení dodatkem na dodání jiného zboží (trolejbusy). V průběhu řízení se opakovaně snažila přesvědčit správní orgány, že rozlišování objednaných vozidel na drážní a silniční je specialitou naší republiky, sahající do období před rokem 1989, nemající jinde ve světě obdoby a, s ohledem na charakter výroby a užití, se jedná o rozlišování přežité. Nasmlouvaná vozidla se liší toliko v systému pohonu, nikoliv však ve využití a v ostatních částech (podvozek, karosérie, apod.). Proto byl postup správního orgánu nesprávný.
Jak je však ze spisu patrno, v napadených rozhodnutích se správní soudy zabývaly naplněním zákonných požadavků na veřejnou zakázku a nikoliv rozlišením vozidel. Krajský soud vycházel z terminologie stěžovatelky, která sama konstatovala, že se nejednalo o obnovu zboží, ale o jeho rozšíření. A právě v tomto postupu shledal krajský soud porušení zákona o veřejných zakázkách. Nejvyšší správní soud si přesto k této problematice zpracoval rešerši pro zjištění zaměnitelnosti či shodnosti dotčených vozidel. Po seznámení se s ní i s ostatními předloženými podklady rozhodl napadeným rozsudkem, přičemž v postupu krajského soudu neshledal pochybení. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že státním orgánům nelze vytýkat, že se řídí právní úpravou na území tohoto státu.
Na základě uvedeného neshledal Ústavní soud tvrzené pochybení správních soudů týkající se přezkumu správního rozhodnutí. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, správní soudy se věcí řádně a plně zabývaly. V řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí důkladně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Teprve v kasační stížnosti stěžovatelka upozornila na možnou podjatost člena senátu krajského soudu, která měla spočívat ve skutečnosti, že tento pracoval v letech 1999-2003 u žalovaného Úřadu pro hospodářskou soutěž, mimo jiné i jako předseda rozkladové komise. V napadeném rozsudku se Nejvyšší správní soud pozastavil nad námitkou podjatosti, kterou stěžovatelka vznesla teprve po téměř pěti měsících od vynesení rozsudku krajského soudu, když při jednání před krajským soudem uvedla, že nemá námitek ke složení senátu a nevznáší žádné námitky podjatosti. Přesto Nejvyšší správní soud přezkoumal námitku z úřední povinnosti a ani poté neshledal její důvodnost.
Proto ani tvrzení stěžovatelky, týkající se správními soudy přehlížené podjatosti člena soudního senátu Ústavní soud neshledal za opodstatněné.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2010
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu