ECLI:CZ:US:2010:4.US.612.10.1
sp. zn. IV. ÚS 612/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti SPRING-STAV, spol. s r. o., v likvidaci", se sídlem v Plzni, Hálkova 1203/32, zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Rokycanech, ul. Míru 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 č. j. 32 Cdo 3111/2009-328, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť je podle jejího názoru v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícím právo stěžovatelky na soudní ochranu, jakož i s čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. 32 Cdo 3111/2009-328 odmítl její dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2008 č. j. 47 Cm 45/2001-272 jako nepřípustné, neboť nedospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.")]. Stěžovatelka s tímto právním závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí a v jeho postupu spatřuje porušení jejích základních práv, zejména jejího práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud pouze dovodil shora uvedený závěr, nezabýval se ale posouzením toho, zda daná věc již byla dovolacím soudem v jiné věci rozhodována a posouzena či zda daná otázka by nebyla řešena dovolacím soudem rozdílně od soudu odvolacího. To se týká např. námitky stěžovatelky k vadám řízení, kdy soud prvního stupně, jenž rozhodl o koncentraci řízení, poučoval stěžovatelku o povinnosti tvrzení a navrhování důkazů. Dovolací soud k této její námitce pouze uvedl, že tato výtka směřuje proti procesnímu postupu soudu prvního stupně a nikoliv soudu odvolacího, měl však otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí vztáhnout též ve vztahu k této námitce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka rovněž vytýká jeho nedostatečné odůvodnění. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
II.
3. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že meritum ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právním závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti stěžovatelkou podaného dovolání. Uplatňuje přitom stejnou argumentaci, s níž se již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
4. Nejvyšší soud se v posuzované věci nejprve zabýval otázkou, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného ustanovení občanského soudního řádu vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nelze zde tedy efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu).
5. K základní námitce stěžovatelky stran jejího nesouhlasu se samotným výkladem přípustnosti dovolání provedeným Nejvyšším soudem Ústavní soud v obecné úrovni připomíná, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nenáleží.
6. Ústavní soud musí v tomto směru poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím by šlo o projev svévole [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 6, str. 47, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, usnesení č. 31, str. 383 a další]. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval v rámci posuzování zásadní právní významnosti dovoláním napadeného rozhodnutí otázkou, zda daná věc již byla dovolacím soudem v jiné věci rozhodována a posouzena či zda by danou otázku neřešil rozdílně od soudu odvolacího. K této námitce Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí jednoznačně vyslovil, že v dané věci jde o právní posouzení zjištěného skutkového stavu jen pro posuzovanou věc, jež proto napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, přičemž po rekapitulaci právně významných skutečností dospěl v dané věci k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout, že by dané otázky řešil v rozporu s příslušným ustanovením §409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil ke stěžovatelkou tvrzeným vadám řízení ze strany soudu prvního stupně jednoznačným stanoviskem, že tato výtka směřuje proti postupu nalézacího soudu, přičemž odvolací soud již tento stěžovatelkou namítaný postup neopakoval.
7. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v dané věci v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, přičemž v napadeném rozhodnutí podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na svou dřívější judikaturu vysvětlil, proč nelze považovat řešení stěžovatelkou předložených otázek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
8. Ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do jejího práva na soudní ochranu by došlo především tehdy, pokud by bylo stěžovatelce upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovatelce poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného soudního rozhodnutí nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy garantuje obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.
9. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nic, co by svědčilo pro jeho zásah z důvodu stěžovatelkou tvrzeného porušení jejího práva na soudní ochranu a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu