ECLI:CZ:US:2010:4.US.628.10.1
sp. zn. IV. ÚS 628/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 29 Cdo 5033/2008-135, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2008 č. j. 8 Cmo 112/2008-93 a Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2008 č. j. 9 Cm 55/2007-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. března 2010, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 Cm 55/2007 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se návrhem podaným dne 19. dubna 2006 u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení výmazu Podniku bytového a tepelného hospodářství Vyškov, státní podnik v likvidaci (dále jen "státní podnik") z obchodního rejstříku a obnovení likvidace podniku podle ustanovení §75b odst. 2 obchodního zákoníku. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel se domáhal vydání nemovitostí v k. ú. Vyškov, kterou státní podnik v roce 1991 vydal neoprávněné osobě. V průběhu řízení nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. července 2007 sp. zn. 44 Co 175/2004, kterým byla státnímu podniku uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. ledna 2008 č. j. 9 Cm 55/2007-51 návrh na zrušení výmazu státního podniku zamítl. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. července 2008 č. j. 8 Cmo 112/2008-93, ve znění opravného usnesení ze dne 15. října 2008 č. j. 8 Cmo 112/2008-107, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele podané dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 29 Cdo 5033/2008-135.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh řízení před obecnými soudy, zpochybňoval právní závěry, ke kterým soudy dospěly a namítal, že podle jeho názoru ustanovení §75b odst. 2 obchodního zákoníku se vztahuje i na státní podniky. Soudy dle tvrzení stěžovatele nerozhodly v souladu se zákonem, neposkytly stěžovateli ochranu jeho právům a soudní moc nevykonávaly v mezích zákona tak, jak jsou k tomu povinny. Stěžovatel má za to, že nesprávný postup soudů mu znemožňuje dokončení restitučního procesu, tedy faktické zapsání jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel opakuje argumentaci, kterou uplatňoval v řízení před obecnými soudy a toliko polemizuje s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva tyto soudy dospěly. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídily a ve svých rozhodnutích podrobně odůvodnily, proč neshledaly argumenty předložené stěžovatelem důvodnými. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Ústavou, Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, chráněného základního práva.
Ústavní soud na jedné straně chápe postoj stěžovatele, který jako oprávněný restituent není dosud zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí v k. ú. Vyškov, na druhé straně již soud prvního stupně uvedl ve svém usnesení ze dne 31. ledna 2008, že "...vlastnické právo k věcem zahrnutým do smluv, jejichž neplatnost Krajský soud v Brně ve věci číslo spisové značky 44 Co 175/2004 potvrdil, nabyl český stát a nikoliv účastník nezpůsobilý v době vydání rozhodnutí mít práva a povinnosti". Správnost právních závěrů učiněných soudem prvního stupně pak potvrdil i odvolací soud, který mimo jiné v odůvodnění svého usnesení uvedl, že věci, s nimiž státní podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví a zjistil-li by se nějaký majetek, který nebyl při likvidaci státního podniku zohledněn, šlo by o majetek státu. Bylo proto zcela na vůli stěžovatele, jaké právní prostředky si k ochraně svých práv zvolil za situace, kdy k vydání předmětných nemovitostí je příslušná organizační složka státu dle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu