ECLI:CZ:US:2010:4.US.63.10.1
sp. zn. IV. ÚS 63/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti G. M. G., právně zastoupené JUDr. Hanou Vopálenskou, advokátem, se sídlem Májová 23, 350 02 Cheb, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 25/2009 ze dne 22. října 2009 a usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 441/2009 ze dne 23. listopadu 2009, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 11. ledna 2010 doručen návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 25/2009 ze dne 22. října 2009 a usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 441/2009 ze dne 23. listopadu 2009. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňovala sice i některé další formální podmínky, ale protože v ostatním trpěla vadami, byla stěžovatelka vyzvána k jejich odstranění. Protože ve stanovené lhůtě k jejich odstranění došlo, bylo přistoupeno k projednání návrhu.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím, v jejichž důsledku byla v rámci trestního řízení ve fázi po podání obžaloby ponechána ve vazbě, a tím bylo porušeno její základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1, 2 a 5, nerespektování imperativu neviny dle čl. 40 odst. 2 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že odůvodnění soudů nesplňují požadavek řádného a vyčerpávajícího rozhodnutí, vazební důvody nebyly hodnoceny objektivně a nebyly zváženy dopady soudních rozhodnutí do rodinného zázemí stěžovatelky.
II.
3. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, jakož i přiloženým rozhodnutím obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, vycházel z listin, které stěžovatelka poskytla, aniž by považoval za nutné vyžádat si celý soudní spis. Z úřední činnosti jsou mu známa rozhodnutí a okolnosti v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1828/09, zahájeno dne 13. 7. 2009, v němž byl návrh stěžovatelky pro svoji neopodstatněnost odmítnut, a sp. zn. II. ÚS 3051/09, zahájeno dne 27. 11. 2009, v němž byl návrh stěžovatelky pro svoji neopodstatněnost odmítnut. Stěžovatelka dále podala dne 23. 12. 2009 ústavní stížnost ve věci sp. zn. III. ÚS 3333/09, o níž dosud nebylo rozhodnuto.
4. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s obecnými soudy v oblasti posouzení skutečností (důkazů) odůvodňujících její ponechání ve vazbě, když byly shledány důvody vazby podle §67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
III.
6. Obecně je třeba konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumenty, kterými se měly zabývat (a dle znění napadených rozhodnutí i zabývaly) soudy obecné.
7. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v trestním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
8. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, respektují procesní ustanovení upravující jeho základní zásady a jejich rozhodnutí netrpí deficitem transparentního a přesvědčivého odůvodnění, pak nemůže Ústavní soud učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
10. Deficit spravedlivého procesu (jak jej stěžovatelka v ústavní stížnosti předestírá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, nebo není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
11. Ústavní soud, jsa vázán též svojí vlastní judikaturou, zasahuje do rozhodování obecných soudů o vazbě zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, str. 145, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997).
12. Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě.
IV.
13. Návrh je zjevně neopodstatněný.
14. Podle přesvědčení Ústavního soudu v záhlaví citovaná usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v §134 odst. 2 trestního řádu ("V odůvodnění je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.") obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí o ponechání stěžovatelky ve vazbě [§67 písm. a), c) trestního řádu] i v mezích zásad a judikatury existujících pro dané vazební důvody.
15. Stěžovatelka byla obžalována ze spáchání trestných činů podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) a podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a její osobní svoboda je ohrožena vysokým trestem odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let. Soudy byly při rozhodování vedeny úvahami o zahraničních pracovních vazbách, tvrzenému vlastnictví obchodních podílů ve společnostech podléhajících cizímu právu a sídlících mimo Českou republiku, o údajném nabízení diplomatického pasu republiky Guinea Bissau stěžovatelkou jednomu z poškozených. V rozhodnutích se promítla i skutečnost, že při domovní prohlídce, provedené podle zákona, byly nalezeny fotokopie nevyplněného diplomatického pasu třetí země a tzv. konzulární imatrikulace opatřená fotografií stěžovatelky, ale znějící na jméno, které jí nepatří. Jakkoli stěžovatelka tvrdila, že má dostatek prostředků k obživě své i svých potomků, plynoucí z příjmů zahraničních firem, připojila naproti tomu v červenci 2007 ke své žádosti o sociální příplatek prohlášení, podle něhož neměla v roce 2006 ani ve druhém čtvrtletí roku 2007 žádný příjem ze zaměstnání či podnikání. Tvrzení stěžovatelky před obecnými soudy tak byla vnitřně rozporná, nekonzistentní a nedůvěryhodná, a proto obecným soudům nezbylo, než rozhodnout o využití zajišťovacího institutu vazby, aby neohrozily včasné (rychlé) a spravedlivé dosažení účelu trestního řízení - meritorního rozhodnutí o vině a trestu stěžovatelky.
16. Ústavní soud sdílí obavy obecných soudů, vyjádřené v napadených rozhodnutích, a naopak v postupu Krajského soudu v Plzni, ani v postupu Okresního soudu v Karlových Varech neshledal žádné porušení zákonných ustanovení, jež by se mohlo promítnout až do roviny chráněné ústavním pořádkem. Názor obecných soudů stran závažnosti stíhané trestné činnosti, existence reálné hrozby vysokého trestu a okolností zjištěných k osobě stěžovatelky, vyúsťující v jejich přesvědčení, že trvání vazby je zcela na místě, bylo ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
17. Ústavní soud proto uzavírá, nemaje potřebu cokoli dodávat a odkazuje při tom na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, že tvrzením stěžovatelky o porušení jejích tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky přisvědčit nemohl.
V.
18. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem, podrobně rozvedly důvody, pro které je nutno stěžovatelku ve vazbě nadále ponechat a vypořádaly se též podrobně se všemi námitkami proti dalšímu trvání vazby uváděnými stěžovatelkou, jež jsou znovu opakovány v ústavní stížnosti.
19. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který senát podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2010
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu