ECLI:CZ:US:2010:4.US.68.10.1
sp. zn. IV. ÚS 68/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Lubora Melicha a 2) Martina Becka, zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2009 č. j. 5 To 350/2009-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. ledna 2010, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2009 č. j. 5 To 350/2009-293 (dále jen "napadené rozhodnutí"). Stěžovatelé namítali, že napadeným rozhodnutím a řízení jemu předcházejícím byly porušeny čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) a čl. 46 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 169/2001 (dále jen "trestní spis") se podává, že napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl podle §256 trestního řádu odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2002 č. j. 1 T 169/2001-218 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým byli oba stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele podle 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona za skutek popsaný ve výroku rozsudku a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Je nutno uvést, že přezkoumávaný rozsudek obvodního soudu byl předmětem odvolacího řízení před soudem druhého stupně již dříve, přičemž usnesením Městského soudu ze dne 18. prosince 2002 sp. zn. 5 To 427/2002 byla odvolání obou stěžovatelů zamítnuta. Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. března 2004 sp. zn. I. ÚS 184/03 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nálezem Ústavního soudu ze dne 28. července 2009 sp. zn. Pl. ÚS 1/09 v obnoveném řízení na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. července 2008 (stížnost č. 35450/04) bylo rozhodnuto tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2002 sp. zn. 5 To 427/2002 se ruší, neboť v řízení, jež jeho vydání předcházelo, bylo porušeno základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Výhrady Evropského soudu se týkaly zejména skutečností, že nebyla nikdy vyslechnuta svědkyně V. D., odůvodnění nevěrohodnosti svědkyň P. V., J. J. a Z. Š. bylo nedostatečné a obecné soudy dostatečně nevysvětlily, proč v daném případě aplikovaly ustanovení §209 odst. 1 trestního řádu, když svědka MUDr. I. D. vyslýchaly nejprve v oddělené místnosti a poté v jednací síni, avšak v nepřítomnosti stěžovatelů. S ohledem na tyto závěry Evropského soudu Ústavní soud v obnoveném řízení věc vrátil k novému projednání odvolání před městským soudem s tím, že úkolem odvolacího soudu bude, aby v novém řízení odvolání stěžovatelů proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 3. února 2002 sp. zn. 1 T 169/2001 posoudil takovým postupem, který by respektoval článek 6 Úmluvy.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali průběh trestního řízení, podrobně rozvedli tvrzené předprocesní pochybení policistů, zpochybnili věrohodnost výpovědí svědkyň J. J. a P. V., event. Z. Š., svědků MUDr. I. D. a výpověď svědků v přípravném řízení J. B. a J. L., poukázali na tvrzené rozpory s obsahem spisu a přístup soudů k provádění a hodnocení důkazů a na nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále namítali nerespektování zásady presumpce neviny a "in dubio pro reo" a nerespektování závěrů uvedených v rozsudku Evropského soudu ze dne 24. července 2008.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze. Městský soud v Praze uvedl, že vše, co považoval za podstatné uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí a nemá, co by více dodal. Městské státní zastupitelství v Praze pak uvedlo, že podle jeho názoru městský soud postupoval zcela v souladu s čl. 6 Úmluvy a poukázal na jeho podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí. Doručená vyjádření nebyla stěžovatelům zaslána na vědomí k případné replice z důvodu, že neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili, nevedou k závěru, že by došlo k porušení namítaných základních práv a svobod.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy.
Výše zmíněná porušení Ústavní soud nezjistil. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud se celou věcí znovu podrobně zabýval, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo v intencích rozsudku a opětovně dospěl k závěru, že odvolání obou stěžovatelů není důvodné.
K jednotlivým námitkám stěžovatelů lze uvést, že městský soud podrobně rozvedl důvody, pro které považuje výpovědi svědkyň J. J. a P. V. (jinak přítelkyň stěžovatelů) za nevěrohodné, přičemž mimo jiné zdůraznil, že svědek MUDr. I. D. dosvědčil, že na místě činu slyšel domluvu jmenovaných svědkyň, že půjdou svědčit v neprospěch policistů. Sami stěžovatelé pak v ústavní stížnosti připouštějí, že toto vytýkané pochybení týkající se nevěrohodnosti výpovědí uvedených svědkyň bylo městským soudem "do určité míry napraveno", i když způsobem, se kterým se neztotožňují.
K výslechu svědka J. L. v přípravném řízení lze konstatovat, že žádné ustanovení trestního řádu nebrání tomu, aby policista, který má být vyslechnut jako svědek v trestní věci, která se týká zákroku policejní hlídky, jejímž byl členem a o úkonu sepsal společně s dalšími členy hlídky úřední záznam ze dne 28. ledna 1999, si tento záznam před výslechem přečetl. Na danou situaci nelze aplikovat ustanovení §158 odst. 5 trestního řádu, které zakazuje úřední záznam o podání vysvětlení ve smyslu §158 odst. 3 trestního řádu přečíst nebo konstatovat jeho obsah osobě, která vysvětlení podala a má být vyslechnuta jako svědek či obviněný. Charakter záznamu o provedení úkonu policisty je zcela odlišný od úředního záznamu o podání vysvětlení dle §158 odst. 3 trestního řádu. Nutno též uvést, že obhájci stěžovatelů měli možnost se výslechu svědka J. L. v přípravném řízení zúčastnit, této možnosti však nevyužili. Rovněž v souvislosti s výpovědí svědka J. L. nedošlo k porušení zásady ústnosti, kterážto zásada se uplatňuje ve stadiu řízení před soudem (čl. 96 odst. 2 Ústavy). Obecné soudy v daném případě rozhodovaly nikoliv na základě úředního záznamu ze dne 28. ledna 1999, případně na základě jeho výpovědi z přípravného řízení, nýbrž na podkladě ústních výpovědí jmenovaného svědka při hlavních líčeních dne 18. srpna 1999 a 13. února 2002. Navíc odvolací soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že výpověď z přípravného řízení, jejíž údajnou nezákonnost stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, se nijak neodchylovala od výpovědí, které tento svědek učinil před nalézacím soudem.
Pokud se jedná o výslech svědka MUDr. I. D., který již před prvním projednáním věci před obvodním soudem požádal soud o provedení příslušných opatření k utajení svědka dle ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu (č. listu 143 trestního spisu), s důvodností svého postupu se odvolací soud vypořádal v usnesení ze dne 18. prosince 2002 (str. 4 a 5) a v napadeném rozhodnutí (str. 5 a 6). Vzhledem k této námitce je třeba zdůraznit, že svědek MUDr. I. D. nebyl anonymním svědkem, tj. svědkem s utajenou totožností a podobou ve smyslu §55 odst. 2 trestního řádu, pro kterýžto postup trestní řád stanoví přísnější podmínky, než pro postup podle §209 odst. 1 trestního řádu. Totožnost jmenovaného svědka nebyla utajena v žádném stadiu trestního řízení. Při jeho výslechu v přípravném řízení byli přítomni obhájci obou stěžovatelů, kteří tak měli možnost seznámit se nejen s jeho totožností, ale i podobou. Při hlavním líčení dne 18. srpna 1999 (č. listu 149 trestního spisu) byl svědek v oddělené místnosti a obhájci stěžovatelů měli možnost klást mu pomocí hlasového zařízení přímo otázky, čehož oba využili a svědek jim rovněž přímo na položené otázky odpovídal. Při dalším hlavním líčení dne 13. února 2002 (č. listu 202, 204 a 205 trestního spisu) vypovídal svědek rovněž v oddělené místnosti a stěžovatelé měli opět možnost klást mu otázky, tuto možnost však využil pouze jejich obhájce. Z protokolu o veřejném zasedání před městským soudem ze dne 18. prosince 2002 (č. listu 242 a 243 trestního spisu) vyplývá, že doplňující výslech svědka byl k jeho žádosti proveden v nepřítomnosti stěžovatelů, oba stěžovatelé byli po návratu do jednací síně seznámeni s jeho výpovědí a neměli připomínky ani dotazy. Z uvedeného plyne, že ve věci rozhodující soudy opakovaně umožnily stěžovatelům a jejich obhájcům klást svědkovi přímo otázky a reagovat na jeho odpovědi. Možnost stěžovatelů vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti, jako je tomu v případě postupu dle §55 odst. 2 trestního řádu, tak nebyla omezena. Městský soud pak na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč zvolil při výslechu tohoto svědka postup podle §209 odst. 1 trestního řádu. Znovu je třeba v této souvislosti konstatovat, že totožnost svědka nebyla utajena, nýbrž toliko jeho podoba, a to navíc pouze v řízení před soudem, neboť v přípravném řízení měli obhájci obou stěžovatelů možnost seznámit se i s podobou svědka. Rovněž je nutno zdůraznit, že závěr soudu o vině stěžovatelů nebyl na výpovědi svědka MUDr. I. D. založen výlučně nebo přinejmenším v rozhodující míře.
K výhradě Evropského soudu, že nebyla nikdy vyslechnuta svědkyně V. D., tento postup odůvodnil městský soud v napadeném usnesení na str. 6 tím, že nepochybně po přesvědčivé výpovědi svědka MUDr. I. D. u městského soudu dne 18. prosince 2002 bylo od výslechu této svědkyně upuštěno pro nadbytečnost. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že výslech této svědkyně stěžovatelé nenavrhovali a ani na něm netrvali.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že městský soud vykonstruoval obsah výpovědi svědka J. B. Podle tvrzení stěžovatelů zasahující policisté porušili zákon o Policii České republiky, neboť vyzvali stěžovatele k následování na policejní stanici poté, co stěžovatelé předložili občanské průkazy. Městský soud pak měl "upravit" výsledek dokazování tím, že vložil svědkovi do úst slova se zcela opačným významem. K tomu stěžovatelé uvedli, že Evropský soud považoval řešení této otázky za nadbytečné a městský soud v napadeném rozhodnutí tuto odvolací námitku zcela opomenul. V úředním záznamu sepsaném dne 28. ledna 1998 (č. listu 83 trestního spisu) zasahujícími policisty se uvádí, že svědek J. B. dal stěžovatelům výzvu: "Jménem zákona předložte doklady totožnosti nebo budete předvedeni na oddělení policie". Tato verze výpovědi byla podpořena i v dalších výpovědích svědků J. B., J. L. a P. P. (č. listu 150, 157 a 163 trestního spisu) a s tvrzeným rozporem se vypořádal již městský soud v usnesení ze dne18. prosince 2002 č. j. 5 To 427/2002-245, kterým zamítl odvolání stěžovatelů proti rozsudku obvodního soudu ze dne 3. června 2002 č. j. 1 T 169/2001-218. Městský soud pak na str. 5 napadeného rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč neuvěřil tvrzení stěžovatelů a svědků P. V., J. J. a Z. Š.
Stěžovatelé dále tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, kterou odvozují od naznačené intenzity, s jakou soudci zejména městského soudu vzbudili dojem v soudcích Evropského soudu, že přizpůsobili především své skutkové závěry svému předběžnému přesvědčení o vině stěžovatelů. Ústavní soud na tomto místě připomíná v souladu s judikaturou Evropského soudu (srov. rozsudek Novák proti České republice ze dne 8. července 2003, dostupný v Ro ESLP, event. č. 5, publ. č. 272/2003 str. 249 nebo na internetových stránkách v databázi HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR a v Přehledu rozsudků Evropského soudu ASPI, a. s.), že "presumpce neviny" zakotvená v čl. 6 odst. 2 Úmluvy, patří k prvkům spravedlivého trestního řízení ve smyslu odst. 1. O jejím porušení lze hovořit tehdy, pokud soudní rozhodnutí odráží pocit, že obžalovaný je vinen, přestože o jeho vině předtím nebylo platně rozhodnuto. K tomu stačí nejen formální konstatování, ale i odůvodnění, ze kterého vyplývá, že soudce považuje dotčenou osobu za viníka. Ústavní soud má za to, že porušení zásady presumpce neviny z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá. K tomu lze ostatně poznamenat, že stěžovatelé své výhrady k porušení této zásady vedou v ústavní stížnosti ve zcela obecném tvrzení, bez bližší konkretizace.
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení zásady "in dubio pro reo", která je specifickým výrazem zásady presumpce neviny, konstatuje Ústavní soud, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citované zásady. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Evropský soud pak ponechává na národních soudech, aby zhodnotily provedené důkazy, které shromáždily, a relevanci těch, které si přejí předložit obžalovaní, přičemž úlohou, jakou soudu přisuzuje Úmluva, je zkoumat, zda bylo řízení spravedlivé jako celek (srov. rozsudek Edwards proti Spojenému království, 1992, dostupný na internetových stránkách v databázi HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR). Pravidlo "in dubio pro reo" lze proto použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy soudem hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněných.
K jednotlivým uplatněným námitkám Ústavní soud uvádí, že jsou toliko opakováním námitek vznesených stěžovateli v rámci jejich obhajoby v průběhu trestního řízení. Stěžovatelé opakovaně polemizují s hodnocením důkazů soudem provedeným a předkládají soudu vlastní představy o tom, jak by měly být jednotlivé důkazy posuzovány a vyhodnoceny.
Závěrem nelze než uzavřít, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování jak výslechem celé řady svědků, tak provedením listinných důkazů a v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, které provedené důkazy oba stěžovatele ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily. Městský soud pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně a logicky vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, přiléhavě reagoval na výhrady stěžovatelů a napravil i pochybení vytýkané mu rozsudkem Evropského soudu [čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy] a nálezem Ústavního soudu ze dne 28. července 2009 sp. zn. Pl. ÚS 1/09, a to v souladu s příslušnými aplikovanými ustanoveními trestního řádu. Městský soud zjistil správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěl k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatelé dopustili přisouzeného trestného činu a obě odvolání stěžovatelů zamítl. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno a rovněž ani nezjistil existenci extrémních rozporů s obsahem trestního spisu a přístupem soudu k provádění a hodnocení důkazů. Stejně tak nebylo shledáno porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je zásada presumpce neviny a "in dubio pro reo" .
Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci městský soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Za této situace nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatelů o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. září 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu