ECLI:CZ:US:2010:4.US.680.10.1
sp. zn. IV. ÚS 680/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti EWOX, s. r. o., se sídlem Komenského 394, 549 01 Nové Město nad Metují, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, AK se sídlem Jánská 864/4, 460 02 Liberec 3, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 9. 2008 č. j. 59 Ca 168/2007-28 a Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2010 č. j. 9 Afs 84/2009-45 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 5. 2009 č. j. 59 Ca 42/2009-8 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být dotčena na svých právech garantovaných článkem 2 odst. 4, článkem 4 odst. 4, článkem 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 2 odst. 3 a článkem 95 Ústavy, jakož i na právu na spravedlivý proces zakotveném v článku 36 odst. 1 Listiny, v článku 90 Ústavy a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a konečně měl být porušen princip rovnosti stran dle článku 37 odst. 3 Listiny a článku 96 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 25. 5. 2009 č. j. 59 Ca 42/2009-8 odmítl jako nepřípustný stěžovatelčin návrh na obnovu řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 9. 2008 č. j. 59 Ca 168/2007-28, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2007 č. j. 13517/07/1100, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem v Liberci. Vysvětlil, že stěžovatelčin návrh na obnovu řízení dle ustanovení §100 správního řádu posoudil jako návrh na obnovu řízení dle ustanovení §111 a násl. s. ř. s.; výkladem ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s. a contrario však dovodil, že návrh na obnovu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není přípustný. Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost rozsudkem ze dne 20. 1. 2010 č. j. 9 Afs 84/2009-45 pro nedůvodnost zamítl.
Stěžovatelka je názoru, že byly dány podmínky pro obnovu řízení, neboť po doručení rozsudku, jímž byla zamítnuta její žaloba proti správnímu orgánu, zjistila novou skutečnost, a to že Ing. M. Z. přestal být jejím společníkem a jednatelem. Příjem ze své činnosti ve prospěch stěžovatelky od tohoto data proto Ing. Z. zdaňoval jako osoba samostatně výdělečně činná, a proto pokud finanční úřad dodatečnými platebními výměry předepsal stěžovatelce daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků Ing. Z., porušil zásadu zákazu dvojího zdanění. Dále stěžovatelka namítá, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno ustanovení §18 o. s. ř., poněvadž účastníkům řízení nebyla zajištěna stejná možnost uplatnění jejich práv.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Posouzení stěžovatelčina procesního úkonu jako návrhu na obnovu řízení o správní žalobě ani důvodům, které vedly k jeho odmítnutí, není možno nic vytknout. Obecné soudy náležitě interpretovaly a aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, svůj postup ve svých rozhodnutích odůvodnily zcela logicky a srozumitelně, pročež Ústavní soud na ně plně odkazuje. Ustanovení §114 s. ř. s. je průzračně jasné a bezrozporné a nedovoluje tudíž jiný výklad; je s podivem, že stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně, jež by měla být právně fundovaná, při svých úvahách o důvodnosti návrhu na obnovu řízení toto kogentní ustanovení, které krajském soudu nedovoluje její návrh meritorně přezkoumat, setrvale ignoruje. Ústavní soud nemá, co by více dodal k výhradám Nejvyššího správního soudu stran kvalifikačních předpokladů advokátky k zastupování stěžovatelky v soudním řízení.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu