ECLI:CZ:US:2010:4.US.764.10.1
sp. zn. IV. ÚS 764/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Z. a J. M., obou zastoupených JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem, AK se sídlem Uralská 770/6, 160 00 Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 čj. 33 Cdo 2743/2009-242, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2006 čj. 26 Co 122/2006-203 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 9. 2005 čj. 6 C 194/2002-171 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 96 Ústavy domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 154 986,- Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelé vytkli Okresnímu soudu v Trutnově, že i přes avizovanou dlouhodobou pracovní neschopnost jejich právního zástupce zasílal soudní písemnosti na jeho adresu, přestože věděl, že si je nemůže vyzvednout, neboť byl hospitalizován v nemocnici. V důsledku tohoto postupu došlo uložením písemnosti k fikci doručení předvolání k jednání dne 13. září 2005, na kterém měl být předložen stěžejní důkaz ve sporu, a stěžovatelům, kteří se jednání neúčastnili, tak bylo odejmuto právo ve věci jednat a předložit důkazy k podpoře svých tvrzení. Stěžovatelé mají za to, že sdělení právního zástupce, že jeho pracovní neschopnost nebrání projednání věci a pokračování v řízení, mělo být okresním soudem chápáno tak, že soud bude komunikovat přímo s účastníky, což se však nestalo.
Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, tvrdili, že provedly pouze důkazy, které svědčily straně žalující, zatímco důkazy ve prospěch stěžovatelů jako strany žalované provedeny nebyly. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že dodržovali zákon a chovali se podle něho a mají za to, že svoji pasivní legitimaci pozbyli ještě dříve, než soud dospěl k závěru o konkludentním souhlasu žalobkyň ke změně osoby dlužníka. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé poukázali na to, že obecné soudy po zjištění, že jeden z účastníků převodu pohledávky a tedy i věřitel, je nezletilec zastoupený zákonným zástupcem, tuto skutečnost účelově pominuly a požadavkem na rozhodnutí opatrovnického soudu s majetkovou dispozicí nezletilého se nezabývaly, což nasvědčuje správnosti jejich tvrzení o porušení rovnosti stran ve sporu.
K ověření tvrzení stěžovatelů si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 6 C 194/2002, ze kterého mimo jiné zjistil, že námitky, které stěžovatelé učinili podstatou své ústavně právní argumentace, uplatnili i v řádném a mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud tak nepovažoval za potřebné podrobně rekapitulovat průběh řízení, v němž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána, neboť je stěžovatelům i ostatním účastníkům řízení znám.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a formuloval obecné podmínky, za kterým může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ze spisu Okresního soudu v Trutnově ověřil, že k projednání věci okresní soud nařídil jednání dne 18. 2. 2003, 12. 10. 2004, 8. 4. 2003 a 22. 3. 2005, kterých se stěžovatelé účastnili osobně [stěžovatel ad 1)] nebo prostřednictvím svého právního zástupce, bylo jim umožněno osobně vystoupit a k věci samé se vyjádřit, reagovat na návrhy protistrany a činit procesní návrhy. Námitkou, zda okresní soud řádně předvolal právního zástupce stěžovatelů k jednání dne 6. 9. 2005 či nikoliv, se podrobně zabýval jak odvolací, tak i dovolací soud. Oba nadřízené soudy dospěly k závěru, že s ohledem na vyjádření zástupce stěžovatelů založeném na č.l. 148 bylo třeba hodnotit postup okresního soudu jako souladný se zákonem a odmítnout tvrzení stěžovatelů, že jim tímto postupem byla odepřena možnost předložit avizovaný důkaz (srov. str. 4 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a str. 4 - 5 rozsudku Nejvyššího soudu). Ústavní soud na argumenty odvolacího a dovolacího soudu v podrobnostech zcela odkazuje.
K námitce o porušení rovnosti stran v řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 96 odst. 1 Ústavy, zaručujícího obdobná práva, Ústavní soud uvádí, že princip rovnosti účastníků řízení zajišťuje stranám sporu stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Ústavní soud neshledal, že by soud stěžovatele v tomto směru v jejich procesních právech ve prospěch protistrany omezil; stěžovatelé, jak shora uvedeno, byli rovnocennými účastníky jak nalézacího, tak i odvolacího a dovolacího řízení. Pokud v řízení před nalézacím soudem i přes výzvu soudu ze dne 8. 4. 2005 učiněnou podle §118a odst. 2 o. s. ř. (č.l. 141) nepředložili důkaz, kterým hodlali prokázat, že od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupili již dne 9. 4. 2003, stalo se tak v důsledku procesní strategie, jejíž volba byla plně v jejich dispozici. Nevhodné načasování předložení důkazu (po více než dvou letech) v souvislosti s dalšími okolnostmi případu vedlo k tomu, že svá práva nedokázali účinně a efektivně hájit.
Podstatu ústavně právní argumentace o porušení pravidel spravedlivého procesu tvořil nesouhlas stěžovatelů s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak důkazy hodnotily a jaké skutkové a právní závěry z nich vyvodily. Ústavní soud však jako orgán ochrany ústavnosti nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy a zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, publ. in ÚS, sv. 3, č. 34). Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jsou to jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Ústavní soud po prostudování připojeného spisu obecného soudu neshledal, že by k takovému pochybení došlo i v projednávané věci.
Co se týče práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z ústavních záruk (čl. 36 odst. 1 Listiny), Ústavní soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, upozorňuje, že rozsah tohoto práva není možno vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení a že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí podle jeho názoru. Právo na spravedlivý proces je, obecně řečeno, především právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní, což se v posuzovaném případě nepochybně stalo. Naplněním práva na fair proces přirozeně není a nemůže být to, že rozhodující soudy přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti musí ovšem soudy v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky obecných soudů byly odůvodněny způsobem, který z mezí ústavnosti nevybočuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu