ECLI:CZ:US:2010:4.US.769.10.1
sp. zn. IV. ÚS 769/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. H. F., zastoupené Mgr. Gustavem Valenzem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Božkovská 15, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2417/2008-240 ze dne 10. prosince 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 26/2008-223 ze dne 3. dubna 2008 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 14 C 80/2006-196 ze dne 30. srpna 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a po včasném odstranění vad splňujícím náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv zaručených čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 14 C 80/2006 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-město rozsudkem č. j. 14 C 80/2006-196 ze dne 30. srpna 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a žalobců Ing. M. B. a Ing. Z. B. (dále jen "žalobci") k pozemkové parcele č. 2/1 o výměře 554 m2 v katastrálním území Bolevec a obci Plzeň (dále jen "pozemek") a pozemek přikázal žalobcům do výlučného vlastnictví v rámci jejich společného jmění manželů (výrok I.), žalobcům uložil zaplatit stěžovatelce jako náhradu za spoluvlastnický podíl částku 45.358,76 Kč (výrok II.), stěžovatelce uložil zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 28.477,68 Kč (výrok III.) a rozhodl o vrácení části zálohy na náklady důkazu ve výši 600,- Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky proti výrokům I. - III. rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 14 Co 26/2008-223 ze dne 3. dubna 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně v této napadené části potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 2417/2008-240 ze dne 10. prosince 2009 odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr obecných soudů, že pozemek není možné reálně rozdělit. Dále vyjadřuje nesouhlas s názorem obecných soudů stran nezohlednění investic do pozemku při určení výše vypořádání za její spoluvlastnický podíl na něm a se stanovením hodnoty vypořádacího podílu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka zřejmě očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 14 C 80/2006 a z odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí vyplývá, že ve věci obecné soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatelky podrobně zabývaly a v řízení postupovaly a rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Důvody svých rozhodnutí v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž v jejich závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole. Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud v dalším pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu