ECLI:CZ:US:2010:4.US.861.10.1
sp. zn. IV. ÚS 861/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, AK se sídlem Španielova 1267, 163 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009 č. j. 4 Tdo 1202/2009-4665 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2009 č.j. 11 To 111/2008-4040 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v jeho trestní věci s tím, že jimi byl porušen článek 1, článek 36 odst. 1 a článek 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16 T 22/2007 Ústavní soud zjistil, že tamní soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2008 č. j. 16 T 22/2007-3761 shledal stěžovatele vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování dle ustanovení §185 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době do září 2004 si bez zákonného povolení opatřil v rozsudku specifikované zbraně a střelivo; stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce čtyř let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí věci, přičemž soud současně zrušil výroky o trestu za sbíhající se trestné činy z tří dříve vydaných rozsudků - ze dne 2. 9. 2004, 28. 6. 2005 a 5. 4. 2006 (bod I.). Dále byl stěžovatel tímtéž rozsudkem shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, jehož se dopustil tím, že nejméně od dubna 2005 do dne 18. 12. 2005 si ve vazební věznici opatřil 70 g pervitinu tak, že mu byl zasílán v balíkových zásilkách nebo dopravován v šipkách vystřelovaných kuší na vězeňský dvůr a stěžovatel jej zčásti zkonzumoval, prodal nebo daroval, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou (bod II.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2009 č.j. 11 To 111/2008-4040 rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu v bodě II. a nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody ve stejné výši se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud usnesením ze dne ze dne 27. 10. 2009 č. j. 4 Tdo 1202/2009-4665 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel má za to, že při hlavním líčení konaném dne 11. 3. 2008 v jeho nepřítomnosti nebyly splněny podmínky pro čtení výpovědí svědků P. a I., proti nimž měl zásadní výhrady. Uvádí, že dne 10. 3. 2008 požádal o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti s tím, že se jej asi žádný úkon nebude týkat, a s týmž přesvědčením pak požádal o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti i dne 11. 3. 2010. Stěžovatel soudu vytýká, že jej neupozornil na provádění důkazů ve vztahu ke skutkům, kterých se měl dopustit, a nedotázal se jej na souhlas se čtením výpovědí výše zmiňovaných svědků. Dále se stěžovatel cítí být poškozen rozdělením ukládaných trestů na trest souhrnný a trest samostatný, které ve svém souhrnu činí 12,5 let, čímž je výrazně překročena horní hranice trestních sazeb u obou trestných činů, pro něž byl odsouzen; stěžovatel takto uložené tresty považuje za přísné a příliš vysoké.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález II. ÚS 455/05, Sb. n. u. sv. 49, s. 119), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. článek 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
Taková situace však ve stěžovatelově případě nenastala. Oba uložené tresty odnětí svobody se pohybují v rámci zákonem stanovené výměry a použití souhrnného trestu toliko u trestného činu nedovoleného ozbrojování je správné; v podrobnostech Ústavní soud odkazuje na srozumitelné a takřka didaktické odůvodnění rozhodnutí krajského soudu (srov. s. 69 - 70 rozsudku), vrchního soudu (srov. s. 66 rozsudku) a Nejvyššího soudu (srov. s. 12 usnesení). Výše obou trestů byla pečlivě uvážena a odůvodněna, jelikož krajský soud se osobě pachatele a okolnostem páchání trestné činnosti věnoval velmi důkladně. Charakteristika stěžovatelem páchané trestné činnosti, jak ji soudy formulovaly, je přiléhavá a jí pak koresponduje výše uloženého trestu. Proto Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí o druhu a výši uložených trestů neporušuje princip zákonnosti trestu, netrpí svévolí ani nevykazuje jiné další znaky ústavní nekonformity.
Rovněž stěžovatelově námitce porušení zásad přítomnosti obžalovaného při provádění důkazů v hlavním líčení není možno přiznat opodstatněnost; Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, který tuto námitku podrobně přezkoumal a shledal ji nedůvodnou (srov. s. 13 - 14 usnesení), pročež Ústavní soud na ně odkazuje.
Lze tedy shrnout, že obecné soudy se postupem v hlavním líčení a uloženými tresty nedopustily porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu