ECLI:CZ:US:2010:4.US.94.10.1
sp. zn. IV. ÚS 94/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky MANHATTAN Development, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, právně zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 949/32, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2009 č.j. 29 Cdo 4553/2008-268, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. 1. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou ji garantována zejména čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomuto porušení mělo podle stěžovatelky dojít tím, že Nejvyšší soud vycházel při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení stěžovatelce z relevantních ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.") [když takto podle paušální sazby odměny advokáta určil právnímu zástupci stěžovatelky odměnu ve výši 4.500,- Kč] a dále z relevantních ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."). Celkově byla takto stěžovatelce přiznána částka ve výši 5.712,- Kč, včetně daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka je přitom názoru, že Nejvyšší soud při stanovování odměny advokáta neměl vycházet z vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Postup soudu je nespravedlivý, protože nezohledňuje náročnost a dlouhodobost soudního řízení, jakož i hodnotu předmětu sporu. Nejvyšší soud prý chybně aplikoval ustanovení §151 odst. 2, věta za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), kde je soudu uložena povinnost postupovat v odůvodněných případech podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus.
Problematika nákladů řízení zpravidla není podrobována ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé za přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit. Tak je tomu v dané věci. Nejvyšší soud v dané věci neshledal důvodnost aplikace ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., věta za středníkem, proto ho neaplikoval, na čemž nelze shledávat nic protiústavního. Ke stěžovatelčině argumentaci v ústavní stížnosti obsažené Ústavní soud toliko dodává, že poněkud nerozlišuje mezi odměnou advokáta v soudním řízení a náhradou nákladů řízení, což jsou dva odlišné právní instituty.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu