ECLI:CZ:US:2010:4.US.99.10.1
sp. zn. IV. ÚS 99/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Karlem Zikou, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Benešova 610, proti usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 27 E 338/2008 ze dne 28. 3. 2008, Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 363/2008 ze dne 2. 7. 2008 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 553/2009 ze dne 15. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k uvedené úmluvě) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení o výkon rozhodnutí, v němž stěžovatel měl postavení povinného, proti němuž Okresní soud v Kutné Hoře v záhlavím označeným rozhodnutím nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k uspokojení pohledávky oprávněné. Krajský soud v Praze jako soud odvolací následně s řádným zdůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně v záhlaví označeným usnesením jako věcně správné potvrdil, když dospěl k závěru, že podmínky nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny a k odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že v řízení o výkon rozhodnutí již nelze přezkoumávat rozhodnutí vydané v nalézacím řízení. O dovolání podaném stěžovatelem proti usnesení odvolacího soudu pak Nejvyšší soud shora označeným usnesením rozhodl tak, že je jako nepřípustné odmítl v podstatě s odůvodněním, že v daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., stěžovatel však žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.) v dovolání nevymezil.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obecným soudům I. a II. stupně vytýká řadu pochybení včetně nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení, to však převážně v poměru k nalézacímu řízení a jeho rozhodnutím se závěrem, že v důsledku toho, že se soudy nezabývaly podstatou věci, bylo i nařízení výkonu rozhodnutí neopodstatněné a v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, přitom připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Dovolací soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - řádně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou dány. Stěžovatel sám otázku zásadního právního významu odpovídajícím způsobem nevymezil a dovolací soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatel sám v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení §72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 11. 1. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu