ECLI:CZ:US:2010:Pl.US.7.10.1
sp. zn. Pl. ÚS 7/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský Michaela Židlická mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti usnesení Zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 27. ledna 2010 č. j. Konf 116/2009-57, bez přítomnosti účastníků, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 12. února 2010 doručena včas podaná ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rubrikovaného usnesení Zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., kterým Zvláštní senát odmítl jeho podání označené jako "žaloba o určení místní příslušnosti a o určení zastoupení za stát před soudem" dle smyslu zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Důvodem předmětného návrhu byl neúspěch stěžovatele v řízení před obecnými soudy, kde se domáhal zaplacení odškodnění za způsobení těžkého emocionálního strádání při výkonu veřejné moci ve výši 18 000 000 000 Kč formou zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu s návrhem na vydání platebního rozkazu. V řízení, ve kterém byla žalovaným Česká republika - Kancelář Poslanecké sněmovny - vyslovil usnesením ze dne 16. 10. 2008 č. j. 36 C 303/2008-22,Okresní soud Plzeň - město svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému. Proti uvedenému usnesení podal navrhovatel dne 29. 10. 2008 odvolání ke Krajskému soud v Plzni. Tento soud usnesením ze dne 19. 12. 2008 č. j. 56 Co 551/2008-32 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Následně podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 29. 7. 2009 č. j. 25 Cdo 2715/2009-71 dovolání odmítl s tím, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Stěžovatel dále proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání podal stížnost pro porušení zákona k ministryni spravedlnosti a poté, co byl informován o tom, že stížnost pro porušení zákona jí od 1. 1. 1992 nepřísluší, podal dne 30. 9 . 2009 stížnost k Veřejnému ochránci práv, který ho informoval, že v postupu ministerstva žádné pochybení neshledal.
Teprve poté, dne 22. 10. 2009 se obrátil stěžovatel na Zvláštní senát s podáním označeným jako "žaloba o určení místní příslušnosti a o určení zastoupení za stát před soudem". Zvláštní senát v předmětném rozhodnutí jeho návrh odmítl usnesením ze dne 27. ledna 2010 č. j. Konf 116/2009-57. Proti tomu stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které namítá, že usnesení nemá označení názvu soudu, neobsahuje plný výklad k podávanému meritu věci, nebylo řádně určeno, zda je v souladu se zákonem jednáno, když v žalobě proti České republice za stát vystupuje soukromá advokátní kancelář, dále nebylo proti návrhu odpovězeno, kdo hradí náklady za činnost soukromého advokáta v žalobě proti České republice, soud nevzal v úvahu skutečnost, že žalobu podal žalobce v místě bydliště u svého obecného soudu, že skutečnost pro podání žaloby nastala v místě bydliště žalobce. Proto napadené usnesení považuje za nicotné‚ diskriminující a cílené s vyhověním a straněním České republice. Byla tak porušena jeho ústavní práva podle čl. 90 Ústavy, když Nejvyšší správní soud vypracoval evidentně nicotné usnesení, které je nic neříkající, nekonkrétní, mlžné, nicotné, zmatečné, neodborné‚ kdy ani není na předmětném usnesení žádné označení instituce. Současně ústavní stížností napadá všechna citovaná rozhodnutí obecných soudů.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Ze zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, vyplývají jednoznačná pravidla pro rozhodování Zvláštního senátu, který byl tímto zákonem zřízen a který nelze ztotožňovat s Nejvyšším správním soudem, jak se evidentně domnívá stěžovatel. Dospěl-li Zvláštní senát k závěru, že jedna ze základních podmínek pro to, aby byla dána pravomoc Zvláštního senátu, je existence kompetenčního sporu, postupoval v souladu s citovaným zákonem. Tento zákon svěřuje Zvláštnímu senátu rozhodování kladných a záporných kompetenčních sporů o pravomoc nebo věcnou příslušnost, nikoli o místní příslušnost. Stejně je třeba přisvědčit závěru Zvláštního senátu, že v daném případě kompetenční spor nevznikl ani v jednom z významů, které zakotvuje §1 odst. 1 citovaného zákona. Co se týče rozhodnutí obecných soudů, příslušelo stěžovateli podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, popř. proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. V obou případech uplynula podstatně delší lhůta, než jakou stanoví §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti předmětnému usnesení Zvláštního senátu odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu a čl. 1 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) Sdělení Ústavního soudu č. 202/2009 Sb. jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozhodnutím obecných soudů odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2010
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu