ECLI:CZ:US:2011:1.US.1011.11.1
sp. zn. I. ÚS 1011/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Janem Soldátem, advokátem se sídlem v Milevsku, Čs. Legií 65, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. 2. 2011, čj. 15 Co 119/2011-21, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jímž tento soud změnil na základě odvolání žalovaného výrok II. prvoinstančního rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení; dále odvolací soud vyslovil, že ve výroku o zastavení řízení zůstává usnesení soudu I. stupně nedotčeno a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Změnu výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně odůvodnil odvolací soud poukazem na to, že stěžovatel ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. zavinil zastavení řízení, neboť vzal žalobu zpět, aniž se ze zpětvzetí samotného nebo z obsahu spisu podává, že se tak stalo z důvodu jakéhokoliv plnění ze strany žalovaného.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tak postupoval proto, že mu soud I. stupně (Okresní soud v Táboře) sdělil, že není věcně příslušný, neboť jde o nárok ze směnky, byť neplatné. Stěžovatel následně podal žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, avšak ten mu sdělil, že věcně a místně příslušný je Okresní soud v Táboře. Stěžovatel je proto přesvědčen, že nejsou-li s to určit věcnou příslušnost ani oba soudy, nelze klást navrhovateli za vinu, že procesně zavinil zastavení řízení u prvoinstančního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. je povinen hradit náklady řízení ten z účastníků, který zastavení řízení zavinil; byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Zavinění procesní strany na zastavení řízení se posuzuje výlučně z procesního hlediska, nikoliv z pohledu hmotněprávního. Zastavuje-li soud řízení pro zpětvzetí žaloby, je tím, kdo zavinil zastavení řízení, ten, kdo dispoziční procesní úkon v podobě zpětvzetí žaloby učinil, tedy žalobce. Výjimkou z tohoto pravidla je situace, na níž pamatuje §146 odst. 2 o. s. ř. v části za středníkem: zpětvzetí důvodně podané žaloby pro chování žalovaného, tj. proto, že žalovaný po podání žaloby dluh splnil. Jak správně poznamenal odvolací soud, o takovou výjimku v souzené věci nejde. To ostatně potvrzuje i samotný obsah ústavní stížnosti, v níž stěžovatel netvrdí, že vzal žalobu zpět proto, že žalovaný svůj dluh po podání žaloby zaplatil, ale proto, že jej okresní soud vyrozuměl o své věcné nepříslušnosti. Nejde-li o zmíněnou výjimku, je nutno na stěžovatele pohlížet jako na účastníka, který zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení.
Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel nebyl přípisem okresního soudu nucen k tomu, aby vzal žalobu zpět. Okresní soud v Táboře postupoval pouze tak, jak mu to ukládá §104a odst. 2 o. s. ř., tj. před předložením věci vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti dal účastníkům příležitost vyjádřit se k tomuto postupu, jakož i k důvodům, které jej k tomu vedly. Stěžovateli nic nebránilo, aby s tímto postupem vyjádřil kupř. nesouhlas; místo toho však vzal stěžovatel žalobu zpět (čímž zavinil zastavení řízení) a podal novou žalobu u krajského soudu. Sdělil-li nyní tento krajský soud stěžovateli, že se nepovažuje za soud věcně příslušný, nejde opět o nic jiného, než o postup podle již zmíněného §104a o. s. ř. před předložením věci vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Fakt, že krajský soud vyjádřil odlišné mínění ohledně své věcné příslušnosti oproti soudu okresnímu, ještě automaticky neznamená, že skutečně je věcně příslušný soud okresní; totéž platí o předchozím sdělení okresního soudu, jenž považuje za věcně příslušný soud krajský. V otázce věcné příslušnosti bude mít v civilním řízení konečné slovo vrchní soud, jehož rozhodnutím budou účastníci řízení a soudy vázáni (§104a odst. 7 o. s. ř.); ostatně pokud by stěžovatel nevzal žalobu zpět, mohla být věc vrchnímu soudu předložena již v prvním řízení.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. dubna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu