ECLI:CZ:US:2011:1.US.1081.11.1
sp. zn. I. ÚS 1081/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky H. R., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem Mezibranská 19, 115 02 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. 22 Co 377/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. 31 C 453/2007, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a procesní rovností účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - napadená rozhodnutí zrušil.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. 31 C 453/2007, byla, po předchozím kasačním zásahu Městského soudu v Praze, zamítnuta žaloba stěžovatelky (žalobkyně), která se domáhala zaplacení částky 52.429,- Kč s úrokem z prodlení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. 22 Co 377/2010, bylo k odvolání žalobkyně prvoinstanční rozhodnutí změněno pouze tak, že se zamítá návrh na vyplacení uvedené částky "oproti vydání automatické pračky zn. Miele WT 2670 WMP," jinak byl výrok potvrzen. Soudy především posuzovaly, jakým způsobem byla uzavřena kupní smlouva mezi stěžovatelkou a žalovaným, od níž posléze, po odstranění závady v záruce, stěžovatelka odstoupila. Po provedeném dokazování dospěly k závěru, že se nejednalo o uzavření smlouvy tzv. na dálku (telefonicky), nýbrž v kamenném obchodně žalovaného. Vztah proto neposuzovaly podle §57 o. z., nýbrž podle §588 o. z., přičemž platnost odstoupení posuzovaly ve světle §49 o. z., §40 a 48 ve spojení s §597 o. z. Po odstranění vady na pračce, podle závěru soudů, stěžovatelku nic neopravňovalo k odstoupení od smlouvy. Žaloba, jíž se domáhala bezdůvodného obohacení byla zamítnuta jako nedůvodná. Změna výroku odvolacím soudem se týkala toliko zohlednění synallagmatického vztahu, když vrácení věci soudu prvního stupně jen z tohoto důvodu by bylo přepjatým formalismem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje především se skutkovými závěry obecných soudů a namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů [§132 o. s. ř.]. Sama rekapituluje obsah provedených důkazů, především svědeckých výpovědí, které v podání obecných soudů považuje za jednostranně hodnocené. Rovněž stěžovatelka odmítá, že by na její straně leželo důkazní břemeno, když žalovaný neprokázal svá tvrzení ohledně místa a času uzavření smlouvy. Dále stěžovatelka zpochybňuje provedené právní hodnocení věci, kdy stěžovatelka poukazuje na možnou aplikaci §613 o. z. obsahující úpravu prodeje na objednávku. V napadených rozhodnutích dle stěžovatelky zcela absentuje právní zhodnocení okamžiku perfekce uzavření smlouvy z hlediska §§43a - 43c o. z. Stěžovatelka dále namítá, že v řízení nebyla splněna poučovací povinnost dle §118a o. s. ř., což soudu prvního stupně již v předchozí fázi řízení vytknul odvolací soud, který prvostupňový rozsudek zrušil. Změnu výroku, jak ji učinil odvolací soud, považuje stěžovatelka za porušení §166 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Takový stav Ústavní soud nezjistil.
Těžiště stěžovatelčiny polemiky s obecným soudem je v oblasti hodnocení důkazů s navazujícím nesprávným právním hodnocením věci. Procesní charakter má námitka týkající se absence poučení dle §118a o. s. ř. a porušení §166 o. s. ř. odvolacím soudem.
K námitce stěžovatelky týkající se rozsahu a hodnocení dokazování lze dodat, že podle §120 odst. 1 a §132 občanského soudního řádu soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená ve výše citovaném §132 občanského soudního řádu - pokud soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Z odůvodnění napadených rozhodnutí - zvláště s přihlédnutím k tomu, že na spornou otázku se soud prvního stupně znovu zaměřil po kasačním zásahu odvolacího soudu - nebyl v hodnocení důkazů shledán rozpor s §132 občanského soudního řádu ani libovůle, jež by vedla k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti soudů jen z toho důvodu, že by na obsah výpovědí svědků měl jiný názor. Ve vztahu k pochybnostem o správnosti právního hodnocení věci Ústavní soud podotýká, že tato argumentace se pohybuje toliko v rovině jednoduchého práva, přičemž výklad ustanovení o spotřebitelských smlouvách a o prodeji v obchodě není materií ústavního práva.
Ve vztahu k námitce absence poučení dle §118a o. s. ř. konstatuje Ústavní soud, že není nutné tuto skutečnost formálně ověřovat ze spisového materiálu, když již odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 69 Co 457/2008 (dřívější rozhodnutí odvolacího soudu) poukazuje na povinnost žalobce unést důkazní břemeno a vytýká soudu prvního stupně, že žalobkyni nedostatečně poučil. Již ze skutečnosti, že otázka důkazního břemene byla tímto způsobem předmětem odvolacího přezkumu, který vyústil ve zrušení původního rozhodnutí, musela být stěžovatelce, která byla navíc v řízení zastoupena kvalifikovanou advokátkou, tato povinnost žalobce dostatečně zřejmá. Sporná otázka, tedy právní charakter uzavřené smlouvy (zda se jednalo o smlouvu zavřenou na dálku dle 53 o. z.), byla v odůvodnění prvního rozsudku odvolacího soudu rovněž konkrétně vymezena. V tomto tedy nelze hovořit o materiálním porušení základních práv stěžovatelky.
Pokud stěžovatelka konečně namítá, že porušení základního práva mělo spočívat v porušení §166 o. s. ř. postupem odvolacího soudu, nelze než konstatovat účelovost takové námitky, neboť ústavní stížnost v této části postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, tedy zvláště prokázání významu této otázky pro výsledek řízení. Závěr odvolacího soudu, že vrácení věci nalézacímu soudu jen z důvodu doplnění výroku by bylo přepjatým formalismem, se Ústavnímu soudu nejeví jako iracionální či svévolný, tedy ani protiústavní.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Takový výrok dopadá i na návrh podle §83 zákona o Ústavním soudu, který je možno aplikovat toliko nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu