ECLI:CZ:US:2011:1.US.1095.11.1
sp. zn. I. ÚS 1095/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti P. J., zast. JUDr. Petrem Orctem, advokátem, sídlem Na Vyhlídce 53, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, č.j. 29 Cdo 1941/2009-131, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, č.j. 5 Cmo 434/2008-94, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a D. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že těmito rozhodnutím a postupem jejich vydání předcházejícím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
K meritu věci uvedl, že jako budoucí objednatel uzavřel se společností Ekonomické stavby, s.r.o., jednající vedlejším účastníkem, jako budoucím zhotovitelem, dne 23.8.2006 smlouvu o budoucí smlouvě o dílo. V této smlouvě se strany zavázaly, že do 31.3.2007 uzavřou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu dle dispozic a specifikace určené budoucím objednatelem za cenu díla v rozsahu cca 2 600 000,- Kč, a to na konkrétním pozemku v kat. úz. Mezirolí; stěžovatel měl povinnost do 30 dnů doložit vlastnictví k pozemku výpisem z katastru nemovitostí. Dále si strany sjednaly, že do 30 dnů po podpisu smlouvy uhradí budoucí objednatel zálohu ve výši 170 000,- Kč, která bude vyúčtována ve smlouvě o dílo. Stěžovatel vystavil na řad vedlejšího účastníka směnku vlastní na směnečnou sumu 257 950,- Kč, současně bylo mezi nimi uzavřeno mimosměnečné ujednání, podle něhož měl vedlejší účastník zajistit financování částky 170 000,- Kč. Třináct dnů po datu mimosměnečného ujednání informoval stěžovatel budoucího zhotovitele o tom, že není vlastníkem pozemku, nemůže tedy vlastnictví k němu prokázat, a s odkazem na §50a odst. 3 obč. zákoníku odstoupil od smlouvy.
K návrhu vedlejšího účastníka vydal Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") dne 13.7.2007 směnečný platební rozkaz č.j. 63 Cm 120/2007-10, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 164 021,- Kč s příslušenstvím. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal stěžovatel námitky (koncentrované na popření existence dluhu, údajně vzniklého z poskytnuté půjčky). Krajský soud rozsudkem ze dne 30.5.2008, č.j. 49 Cm 89/2007-67, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, a to na základě skutkových zjištění, podle nichž stěžovatel uhradil zálohu dle smlouvy o smlouvě budoucí ve výši 170 000,- Kč, a to prostřednictvím půjčky poskytnuté od vedlejšího účastníka. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním obsahujícím řadu námitek, včetně kauzálních. Vrchní soud prvostupňový rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 28.1.2009, č.j. 5 Cmo 434/2008-94, a zdůraznil, že v řízení byl uplatněn nárok ze směnky a že směnečné řízení je ovládáno zásadou koncentrace, tudíž některé námitky nelze vzít v úvahu; zaujal názor, že z mimosměnečného ujednání vyplývá, že mezi účastníky došlo k ujednání o poskytnutí úvěru ve výši 170 000,- Kč, a vzal za prokázané, že vedlejší účastník tuto částku zhotoviteli uhradil. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23.2.2011, č.j. 29 Cdo 1941/2009-131, odmítl, když podle jeho názoru stěžovatel nevymezil otázku zásadního právního významu.
Ústavně právní argumentaci soustředil stěžovatel do obsáhlých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a rozčlenil ji do tří fází předcházejícího řízení před obecnými soudy. Ve stručnosti lze tato tvrzení vyjádřit takto:
- Výsledkem řízení před soudem I. stupně je nepřezkoumatelné rozhodnutí, nebyly prováděny důkazy stěžovatelem navržené, soud se nevypořádal se stěžovatelovými argumenty.
- Odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, když převzal skutková zjištění soudu I. stupně, která tento soud nepovažoval za základ svého rozhodnutí a ke kterým tudíž v rámci řízení neprováděl žádné dokazování, aniž by strany sporu upozornil na skutečnost, že na základě stejných skutkových zjištění dospěl k odlišným závěrům (konkrétně jde o kvalifikaci vztahu ze smlouvy o úvěru, nikoliv ze smlouvy o půjčce).
- Dovolací soud pominul stěžovatelem vymezenou otázku zásadního právního významu.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, které upravuje právo na spravedlivý proces, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Krajský soud vydal na základě návrhu vedlejšího účastníka, jako žalobce, směnečný platební rozkaz, kterým zavázal stěžovatele, v postavení žalovaného, zaplatit směnečný peníz ve výši 164 021,- Kč s příslušenstvím, a to na základě předloženého originálu směnky vlastní vystavené stěžovatelem dne 6.9.2006. Proti rozkazu podal stěžovatel námitky, v nichž připustil podepsání směnky, avšak uplatnil řadu tvrzení vůči existenci pohledávky. Po zjištění existence směnečného závazku, mimosměnečného ujednání, uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o dílo (na jejímž základě prováděl budoucí zhotovitel přípravné práce) a dalších skutečností, krajský soud vzal za prokázané, že v mimosměnečném ujednání se účastníci dohodli, že na přípravné práce ke stavbě rodinného domu nemá stěžovatel dostatek finančních prostředků, proto se vedlejší účastník zavázal za něho financovat tyto práce částkou 170 000,- Kč. Za účelem úhrady tohoto zajištěného financování se stěžovatel zavázal uhradit vedlejšímu účastníkovi jeho směnečnou pohledávku, přičemž z potvrzení budoucího zhotovitele je zřejmé, že tuto částku dal vedlejší účastník k dispozici zhotoviteli. Argument stěžovatele, že nebyl průběžně informován o vyúčtování, nepovažoval za pravdivý, neboť mu byla řada návrhu na vyrovnání a vyúčtování zasílána poštou, které stěžovatel buď nepřebíral nebo na ně nereagoval. Také vzal za prokázané, že před zrušením smlouvy o smlouvě budoucí prováděl pro stěžovatele budoucí zhotovitel projektovou činnost, k čemuž předmětná půjčka sloužila. Z těchto důvodů rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 30.5.2008, č.j. 49 Cm 89/2007-67, tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, v němž krajskému soudu vytýkal, že ignoroval jeho námitku o jednání vedlejšího účastníka ve shodě s budoucím zhotovitelem, že podle mimosměnečného ujednání měl vedlejší účastník poskytnout plnění do depozita budoucího zhotovitele, tudíž nelze dospět k závěru, že kauzou jednání vedlejšího účastníka měla být půjčka, zdůrazňoval účinky odstoupení, tvrdil, že primární vztah je třeba posuzovat z hlediska úpravy spotřebitelských smluv a poukazoval na lichevní praktiky vedlejšího účastníka. Vrchní soud zdůraznil, že v řízení je uplatňován nárok ze směnky vlastní, nejednalo se o blankosměnku, připomenul zásadu koncentrace, která ovládá směnečné řízení (tudíž odmítl přihlížet k námitkám o lichevních praktikách a o pravidlech na ochranu spotřebitele ohledně úroků a výše smluvní pokuty). Na doplnění uvedl, že mezi účastníky sporu nevznikl tzv. spotřebitelský úvěr ve smyslu zák. č. 321/2001 Sb. V rámci dokazování se vrchní soud zaměřil na zánik vztahu mezi stěžovatelem a budoucím zhotovitelem, odmítl jeho argumentaci, že by smlouva o budoucí smlouvě o dílo byla spotřebitelskou smlouvou (s odkazem na §52 obč. zákoníku), k čemuž dodal, že i kdyby takovou povahu měla, tak stěžovatel neodstoupil v zákonné lhůtě. Zejména však dovodil existenci úvěrového vztahu mezi účastníky a neshledal žádné skutečnosti, na jejich základě by tento vztah zanikl, tudíž námitku, že směnka ztratila kauzu, nepovažoval za důvodnou. Odmítl též tvrzení, že by se krajský soud nezabýval jednáním ve shodě mezi vedlejším účastníkem a budoucím zhotovitelem. Na základě těchto zjištění vrchní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu potvrdil.
Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, protože ho považoval za rozhodnutí, která má po právní stránce zásadní význam, mimo jiné, proto, že podle jeho názoru dosud nelze hovořit o ustálené judikatuře, která by byla aplikovatelná na skutkové okolnosti případu (okruh vztahů spravujících se právem spotřebitelských smluv, smísení spotřebitelských ujednání s typickými ujednáními smluvních typů, konglomerát ujednání se dvěma formálně samostatnými subjekty, avšak ve faktickém koncernu, prakticky vylučující ochranu spotřebitelů, vztah úpravy zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu a úpravy odstoupení od spotřebitelské smlouvy spotřebitelem), což doplnil řadou tvrzení o dovolacích důvodech. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 23.2.2011, č.j. 29 Cdo 1941/2009-131, odmítl, protože ho neshledal přípustným.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným usnesením Nejvyššího soudu, ani rozsudkem vrchního soudu, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova polemika se zjištěními obecných soudů o existenci jeho směnečného dluhu vůči vedlejšímu účastníkovi a námitky o přípustnosti jeho dovolání. Z obsahu ústavní stížnosti tak plyne, že jde interpretaci tzv. jednoduchého práva obecnými soudy, do nichž přísluší Ústavnímu soudu ingerovat pouze v těch případech, kdy výkladem nebo aplikací jednoduchého práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, Ústavní soud takový kvalifikovaný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), či by mu v pozici žalovaného nebylo umožněno využít adekvátních prostředků na obranu vůči uplatněnému nároku, event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Jeho neúspěch ve sporu nebyl způsoben zásahem soudů do jeho práva na spravedlivý proces, ale je důsledkem jeho chování vyjadřujícím nízký stupeň obezřetnosti při uzavírání pacta de contrahendo a navazujících úkonech, tj. při uzavření mimosměnečného ujednání a při vystavení směnky vlastní. Ve zjištění obecných soudů o existenci směnečného závazku neshledal Ústavní soud nic protiústavního, tudíž stěžovatelovy námitky obsahující tvrzení o zásahu do jeho základních práv považuje za účelové. Obdobný závěr zaujímá Ústavní soud vůči námitkám stěžovatele mířeným proti usnesení Nejvyššího soudu odmítajícím jeho dovolání. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení nejprve poučil stěžovatele v obecné rovině o podmínkách přípustnosti tzv. nenárokového dovolání (str. 2) a následně konkretizoval výhrady vůči jednotlivým stěžovatelovým výhradám (str. 2 a 3), tudíž, stěžovatelova námitka, že dovolací soud nesprávně posoudil jeho dovolání, pokud jde o jeho přípustnost, není důvodná (pozn. u nenárokového dovolání není otázkou zásadního právního významu každá otázka, kterou dovolatel vymezí, ale jen taková takto kvalifikovaná obecná právní otázka, která má vztah k předmětu sporu a byla posuzována odvolacím soudem).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu