ECLI:CZ:US:2011:1.US.1119.11.1
sp. zn. I. ÚS 1119/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České kanceláře pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Brno, Radnická 14/16, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, čj. 19 Co 431/2010 - 152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí, údajně porušujícího její právo na spravedlivý proces zakotvené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala svého regresního nároku ve výši 236.588,- Kč s příslušenstvím po žalovaném J. H., odpovědném za škodu způsobenou provozem vozidla Zetor, u kterého nebyla splněna podmínka podle §1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů, tj. pojištění odpovědnosti. Ústavní stížností brojí proti závěru Krajského soudu v Praze (dále "soud odvolací"), že škodná událost vznikla převážně v příčinné souvislosti s jednáním poškozeného T. Š. (dále "poškozený"). Podle jejího názoru stanovil poměr účasti na škodné události nespravedlivě a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Odvolací soud tak aplikací nesprávného výkladu ustanovení §431 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nesprávným hodnocením důkazů stanovil zjevný nepoměr účasti účastníků na škodné události, zamezil stěžovatelce v možnosti domoci se svého regresního nároku a svou svévolí zneužil soudního uvážení v její neprospěch.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Příbrami (dále "soud prvního stupně") žalobou domáhala svého regresního nároku na zaplacení částky ve výši 236.588,- Kč s příslušenstvím, zaplacené z jí spravovaného garančního fondu. Soud prvního stupně rozsudkem sp. zn. 6 C 281/2009, ze dne 9. 6. 2010, dovodil míru spoluzavinění poškozeného v rozsahu 80% a přiznal jí regresní nárok pouze ve výši 59.147,- Kč, co do částky 177.441,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, čj. 19 Co 431/2010 - 152, jeho rozsudek potvrdil v části výroku I., jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 59.147,- Kč s úrokem z prodlení, v části výroku II., jíž byla žaloba co do částky 118.294,- Kč s úrokem z prodlení zamítnuta a změnil část výroku II., jíž byla v částce 59.147,- Kč zamítnuta tak, že jí v této části bylo vyhověno.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Nepřísluší mu přezkoumávat zákonnost či správnost soudních rozhodnutí, neboť procesní postup soudu, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části nepřípustná a v části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v zásadě opakuje argumentaci, kterou uplatnila již ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž jak Ústavní soud zjistil, odvolací soud se s ní řádně a v dostatečné míře zabýval. Na jejím základě jí pak přiznal vůči žalovanému regresní nárok o 20% vyšší, než soud prvního stupně, jejímu návrhu na přiznání částky 177.441,- Kč a na náhradu nákladů řízení však nevyhověl. Pokud stěžovatelka své námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však, jak již uvedl, nepřísluší. Stěžovatelka navíc zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje v postupu odvolacího soudu, jímž jí přiznal vyšší regresní nárok oproti soudu prvního stupně, tedy v jeho (byť pouze zčásti) jejím námitkám vyhovujícího rozhodnutí.
Podstatou její argumentace je přitom otázka míry zavinění jednotlivých účastníků střetu vozidel, tedy otázka v rovině skutkových zjištění, jež ústavněprávní roviny nedosahuje. Ústavní soud proto v souladu se svými pravomocemi zakotvenými Ústavou ČR zkoumal, zda odvolací soud rozhodnutím napadeným ústavní stížností zasáhl do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Takový zásah však neshledal.
Odvolací soud své zčásti zamítavé a zčásti potvrzující rozhodnutí vystavěl na přesvědčivé a detailní argumentaci, zabýval se zevrubně závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku i námitkami stěžovatelky a zopakoval i výslech žalovaného a poškozeného. Primární podíl na škodné události shledal v porušení povinnosti žalovaného, který nedal přednost v jízdě zleva jedoucímu vozidlu.
Oproti soudu prvního stupně však shledal nižší míru účasti na škodě u poškozeného, přesto, že při porušení povinnosti žalovaného měl možnost střetu zabránit, pokud by jel přiměřeně dosvitu světel a reagoval včas na překážku, a to i kdyby jel vyšší rychlostí než povolenou. Nijak však nereagoval, jeho způsob jízdy tak byl, podle odvolacího soudu, nezodpovědný až riskantní. Proto přestože shledal spoluodpovědnost obou účastníků střetu vozidel přibližně stejnou, s ohledem na způsob jízdy poškozeného a absenci jeho adekvátní reakce na překážku na silnici stanovil vyšší míru spoluzavinění u něj, a to v rozsahu 60% k 40% u žalovaného.
Ústavní soud tak v postupu odvolacího soudu žádné pochybení, způsobující zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, neshledal. Své právní závěry dostatečně srozumitelně a logicky v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil a řádně objasnil, z jakých skutkových zjištění vycházel, jakými úvahami se řídil a které předpisy aplikoval.
Ústavní soud proto považuje za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitku porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny pak judikatura Ústavního soudu obvykle interpretuje tak, že jeho porušením ze strany rozhodujícího soudu by byla libovůle při jeho rozhodování, jež však Ústavní soud nezjistil.
Charakter námitek stěžovatelky plně dopadá i na výrok, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž ji řádně poučil o možnosti podat proti tomuto výroku dovolání. Pokud tedy její námitky obsažené v ústavní stížnosti směřují proti tomuto výroku rozhodnutí odvolacího soudu, nejde v tomto případě o rozhodnutí o posledním prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Stěžovatelka tak mohla, s odkazem na poučení odvolacího soudu, uplatnit proti měnícímu výroku jeho rozsudku v zákonné lhůtě dovolání. Svého práva však nevyužila a nevyčerpala tím všechny zákonem stanovené prostředky k ochraně svých práv. Její ústavní stížnost je tak v této části nepřípustná podle §75 zákona o Ústavním soudu.
Proto byla její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu