ECLI:CZ:US:2011:1.US.1135.10.1
sp. zn. I. ÚS 1135/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele S. J., zastoupeného Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem, U Rourovny 556/3, 721 00 Ostrava - Svinov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, a proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 1 Co 88/2006, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 1 Co 88/2006, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně - Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 23 C 62/2002, byl změněn tak, že žalovaná nemocnice je povinna zaplatit třem žalobcům (z nichž jeden je stěžovatelem v nyní předložené ústavní stížnosti) každému částku 240.000,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající části výroku o zamítnutí žaloby vůči stěžovateli ve výši 760.000,- Kč a ve výši 260.000,- Kč vůči každému ze zbývajících žalobců byl rozsudek potvrzen. Výroky II., III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Ve věci bylo zjištěno, že žalovaná nemocnice (prostřednictvím své zaměstnankyně lékařky) neprovedla dne 15. 2. 2001 základní vyšetření pacientky (manželky stěžovatele), nesprávně vyhodnotila její zdravotní stav a v důsledku toho poskytla pacientce neadekvátní léčbu a tím zavinila její smrt dne 16. 2. 2001. Za toto jednání byla dotčená lékařka pravomocně odsouzena trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 13 T 168/2001. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že byla prokázána příčinná souvislost mezi postupem non lege artis lékařky žalované nemocnice a smrtí pacientky (manželky stěžovatele). Přitom vycházel z pravomocného odsouzení lékařky trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2001, č. j. 13 T 168/2001-81, za spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 trestního zákona za to, že "jinému z nedbalosti způsobila smrt tím, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání." Za rozhodné považoval, že tímto výrokem trestního příkazu o vině je soud dle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. v občanskoprávním řízení vázán. Současně vzal v úvahu skutečnost, že přes doplnění dokazování znaleckým posudkem Lékařské fakulty Univerzity Karlovy ze dne 27. 7. 2005 žádné další okolnosti, jež by se mohly spolupodílet na smrti pacientky, nebyly zjištěny. Z posudku vyplývá, že postup lékařky, která neprovedla řádné vyšetření pacientky a z tohoto důvodu nezjistila její zdravotní stav, a proto nemohla ani provést řádnou léčbu, byl non lege artis, a že závislost pochybení lékařky na úmrtí pacientky není jednoznačná. Z posudku je však zřejmé, že ve zdravotním stavu, v jakém pacientka byla, neměla při domácí léčbě (jak byla ošetřující lékařkou stanovena) šanci na uzdravení. Odvolací soud proto uzavřel, že odpovědnost za smrt pacientky nese žalovaná v plném rozsahu. Dovodil, že způsobená smrt manželky, která žila s žalobcem ve společné domácnosti a zároveň matky obou žalobkyň, mezi nimiž byly silné citové vazby, znamená do života všech žalobců hluboký a trvalý neoprávněný zásah do osobnostních práv na soukromí a rodinný život chráněných ustanovením §11 obč. zák. Již z tohoto důvodu nepostačuje pouhá morální satisfakce, ale jsou splněny předpoklady pro přiznání peněžité satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., která může napomoci způsobený zásah zmírnit. Při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu v penězích odvolací soud přihlédl k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Současně použil jako vodítko stanovených částek zakotvených v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., jednorázové odškodnění pozůstalým v případě usmrcení osoby blízké.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podstatou dovolacích námitek stěžovatele bylo zpochybnění postupu směřujícího k určení výše peněžité satisfakce. Za nepřípadné považoval přihlédnutí k výši částky obsažené v §444 odst. 3 obč. zák., resp. tuto částku považoval za nepřiměřeně nízkou. Domáhal se takové aplikace práva, na základě které by mu byla přiznána částka vyšší, přiměřená dané věci, a to na základě nároku dle §13 odst. 2 obč. zák. Nejvyšší soud shledal přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud k výkladu relace mezi ustanoveními §11 a násl. obč. zák. a §444 odst. 3 obč. zák. uvedl, že podle ustálené soudní praxe lze přiznat postižené fyzické osobě podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromí a rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké. Ustanovení §13 obč. zák. ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto zjišťovat značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Na uvedenou problematiku navázala novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 47/2004 Sb., která s účinnosti od 1. 5. 2004 zakotvila nové ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. Zakládá originární právo na jednorázové odškodnění pozůstalých uvedených pod písm. a) až f) za nemajetkovou újmu, která jim vznikne v případě usmrcení osoby blízké. Rozsah odškodnění je dán stanovením absolutních částek, na které pozůstalému vzniká nárok, prokáže-li existenci příbuzenského či jiného obdobného poměru s usmrceným, a to bez dalšího dokazování. Z uvedeného lze dovozovat, že záměrem zákonodárce bylo upravit odškodnění pozůstalých při usmrcení blízké osoby za nemajetkovou újmu v případě intenzity a okolností, které jsou obvyklé. Na druhé straně - jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 - je tato úprava natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému, a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Ztotožnil se proto s názorem odvolacího soudu, že ve sporech na ochranu osobnosti, lze paušálních limitů stanovených v ustanovení §444 odst. 3 použít jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. V projednávané věci, podle názoru Nejvyššího soudu, odvolací soud dostatečně zjistil rozhodné skutečnosti ohledně závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a konkrétních okolností, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce a) s tím, že dospěl k opodstatněnému závěru, že intenzita a šíře nemajetkové újmy nepřekračuje v daném případě "obvyklou" úroveň. Za této situace tak postupoval odvolací soud správně, pokud při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák., ke které došlo ještě před účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 47/2004 Sb., tj. před 1. 5. 2004, použil jako vodítko ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. a peněžité zadostiučinění náležející žalobci a) stanovil v přiměřené výši 240.000,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že podle jeho výkladu stanovuje §444 odst. 3 obč. zák. toliko minimální částky reparace újmy při pouhém formálním příbuzenském vztahu. Při prokázání konkrétní újmy, je nutné ji kompenzovat nad rámec §444 odst. 3 obč. zák., a to z titulu nároku dle §13 odst. 2 obč. zák. Odkazuje při tom na odlišná stanoviska soudců Stanislava Balíka a Miloslava Výborného k nálezu Pl. ÚS 16/04, a dále na nález sp. zn. II. ÚS 517/99. Celkově považuje přiznanou částku za zcela nepřiměřenou vzniklé újmě a hodnotě lidského života. Nesouhlasí ani s tím, že by ve věci nebyly dány mimořádné okolnosti, které by vyšší satisfakci odůvodňovaly.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením v řízení zjištěných skutečností rozhodných pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Cílem satisfakce podle ustanovení §13 obč. zák. je účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek odpovídajícího neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu jím vzniklou. Z toho plyne, že rozhodným hlediskem hodnocení napadeného rozhodnutí je, zda obecné soudy použitý institut ve smyslu §11 a násl. obč. zák. vyložily a aplikovaly ústavně právním způsobem.
V předložené věci nebyly zjištěny takové okolnosti, které by zakládaly pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí. Pro tento závěr je ve světle námitek stěžovatele především podstatné, že obecné soudy neaplikovaly paušálně, automaticky či formalisticky ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., nýbrž ve svém právním hodnocení (§136 obč. zák.) zohlednily skutečnosti, které pečlivě a srozumitelně v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily. Důvody, jež vedly ke stanovení konkrétní výše přiznané částky, se nezdají být založeny na úvahách svévolných či nelogických. Výklad vztahu §444 odst. 3 obč. zák. a §13 odst. 2 obč. zák. či sjednocování tohoto výkladu není věcí Ústavního soudu.
Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 29. července 2010, sp. zn. III. ÚS 1472/10, nebo usnesení ze dne 13. července 2011, sp. zn. II. 850/10 (viz http://nalus.usoud.cz), rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění, splňuje podmínky ustanovení §136 o. s. ř., tj. rozhodnutí o ní je ponecháno opodstatněně na úvaze soudu, a je pak logické, že není k dispozici exaktní metoda, jak "přiměřenost" zadostiučinění definovat, resp. stanovit jeho peněžní výši (srov. odst. 11 nálezu sp. zn. I. ÚS 1505/08, nález sp. zn. I. ÚS 1310/09). Mezemi "volné" úvahy je toliko požadavek vyvarovat se libovůle, povinnost vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o konkrétní a přezkoumatelná hlediska. I pro nyní předloženou věc je významné, že právě s výkladem §444 odst. 3 obč. zák. a §13 odst. 2 obč. zák., jak je obsažen v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, se i Ústavní soud v obecné rovině ztotožnil. Kromě dvou výše citovaných usnesení lze přímý odkaz na závěry napadeného rozsudku Nejvyššího soudu nalézt v usnesení ze dne 28. 6. 2011, IV. ÚS 1579/11.
Pokud tedy soudy hodnotily skutkový stav ve výše uvedených intencích a zároveň neshledaly, že jsou dány okolnosti odůvodňující přiznání částky vyšší, nelze v tomto postupu shledat protiústavnost. Jinými slovy řečeno, ve věci nedošlo k bezmyšlenkovitému přisouzení částky ve výši dle §444 odst. 3 obč. zák., aniž by byly zkoumány konkrétní okolnosti případu. Nejvyšší soud na str. 7 rozsudku v tomto ohledu konstatuje, že intenzita a šíře nemajetkové újmy nepřekročila "obvyklou" úroveň.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu