ECLI:CZ:US:2011:1.US.1158.11.1
sp. zn. I. ÚS 1158/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. D., zastoupené Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem Chomutov, náměstí 1. máje 97, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, čj. 3 Tdo 1551/2010 - 46, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, čj. 11 To 47/2010 - 926, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti D. D. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť soud nepředvolal možného klíčového svědka Pavla K. (jedná se o pseudonym). Ten byl poslední osobou, o němž M. N. (dále též "poškozená") psala ve svém deníčku. Žádný důkaz předložený obžalobou nebyl natolik přesvědčivý, aby vyvrátil obhajobu stěžovatelky, že své nezletilé dceři Janě /jedná se o pseudonym/ (poškozené) žádné psychotropní látky nepodávala a že poškozená v kritický večer vyšla krátce ven, kde mohla požít smrtelnou dávku metamfetaminu. Nebylo možno ani určit, kdy k požití drogy došlo a v jakých dávkách.
Z připojeného spisu sp. zn. 49 T 4/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že rozsudkem zmíněného soudu ze dne 16. 4. 2010, čj. 49 T 4/2010 - 855, byla stěžovatelka uznána vinnou, pod bodem 1), trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ") a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) TrZ. Pod bodem 2) byla uznána vinou za pomoc k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. c) k §187 odst. 1 TrZ. Jednání pod bodem 1) spáchala tím, že v roce 2009 se spoluobžalovaným Z. N. předali opakovaně nezletilé dceři stěžovatelky Janě, narozené v roce XXXX, psychotropní látku metamfetamin (pervitin). Poškozená si dne 16. 8. 2009 aplikovala metamfetamin, který jí obstaral obžalovaný Z. N., což mělo za následek její kolaps. Poté co upadla do bezvědomí se ji snažili (stěžovatelka i spoluobžalovaný) oživit, později zavolali záchrannou službu. Ta převezla poškozenou do nemocnice, kde druhý den zemřela v důsledku předávkování metamfetaminem. Skutku pod bodem 2) se stěžovatelka dopustila poskytnutím pomoci při výrobě metamfetaminu, poskytnutím bytu, který užívala, spolu s kuchyňským zařízením, dále opatřováním léků a předmětů potřebných a určených k výrobě zmíněné drogy. Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků se zařazením do věznice s ostrahou.
Na základě podaného odvolání vrchní soud zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestu a ochranném opatření. Nově rozhodl tak, že stěžovatelce, při stejné právní kvalifikaci, uložil trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti je podána osobou neoprávněnou.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a z nich vyvozeného závěru o vině stěžovatelky a se zamítnutím návrhu na doplnění dokazování výslechem Pavla K.
Přehodnocování důkazní situace a provádění navržených důkazů není nekonečným procesem. Evropský soud pro lidská práva (např. Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, www.echr.coe.int), stejně jako Ústavní soud (např. sp. zn. II. ÚS 271/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, nález č. 76, str. 199), zastávají stanovisko, že důkazy musí být zásadně provedeny před obžalovaným ve veřejném líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání. Na obecných soudech pak leží úkol zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů; a poté jednotlivým důkazů přiřadit určitou relevanci v procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
Ústavní soud podotýká, že i s ohledem na ústavní nezávislost soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) není v jeho pravomoci přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 23/93). Důvod k zásahu má jen tehdy, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principů spravedlivého procesu, což se však v projednávané věci nestalo.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost. Zejména soud prvního stupně podrobně a přesvědčivě vyložil, ze kterých důkazů při svém rozhodnutí vyšel a proč neuvěřil tvrzení stěžovatelky, že poškozená smrtelnou dávku metamfetaminu požila venku v době mezi 20.00 a 21.00 hodinou. Ze svědeckých výpovědí se totiž podařilo zjistit, že poškozená byla naposledy viděna ve 20.30 hod. s obžalovaným Z. N., s nímž se vrátila na ubytovnu ke stěžovatelce a poté již ven nevyšla. K aplikaci pervitinu muselo dojít právě v prostorách ubytovny, kde byl kolaps poškozené zaznamenán, neboť k nástupu účinků drogy po šňupnutí nebo pozření dochází během několika minut (viz str. 25 - 26 rozsudku soudu prvního stupně). Závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatelky. Stěžovatelka drogy nabízela poškozené (své dceři) a kritického dne to byl právě obžalovaný Z. N., kdo obstaral poškozené pervitin, který užila ve večerních hodinách na ubytovně v přítomnosti obžalovaného i stěžovatelky. Poté upadla do bezvědomí, na což oba reagovali, až po velkém časovém odstupu několika hodin, přivoláním záchranné služby.
V souvislosti s námitkou stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces, protože obecné soudy nedoplnily dokazování o výslech Pavla K., Ústavní soud připomíná, že je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03). Navržený důkaz nemusí provést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jako tomu bylo v dané věci. Podstatné je, že obecné soudy se v odůvodnění vypořádají s důvody, proč nevyhověly návrhům na provedení důkazu.
V tomto směru soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování nevyhověl (viz str. 22 rozsudku). Odkazem na provedené důkazy konstatoval, že se jedná o důkaz nadbytečný, neboť ve věci provedené důkazy a skutečnosti, z těchto důkazů vyplývající, nejsou nikterak zpochybňovány. Naopak, navrhovaný svědek svým věkem (pozn. jedná se o osobu mladší patnácti let) neodpovídá osobě, která by podle obhajoby měla být možným zdrojem drogy pro poškozenou. Z uvedeného je zřejmé, že se nejednalo o tzv. opomenutý důkaz, který by měl za následek porušení práva stěžovatelky na obhajobu a spravedlivý proces.
Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, což je i projednávaný případ, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatelky.
Pokud stěžovatelka navrhla zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly dalšího obviněného, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatelka totiž není oprávněna k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do její ústavně zaručených práv [§43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu