ECLI:CZ:US:2011:1.US.1196.08.1
sp. zn. I. ÚS 1196/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů Víceúčelové komerční zařízení, veřejná obchodní společnost, se sídlem ve Sloupně č.p. 13, 503 52 Skřivany, IČ: 135 85 282, a K. P., sen., zastoupených Mgr. Karlem Půšem, advokátem, se sídlem Komenského 13 503 53 Sloupno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2007, č. j. 34 Cm 137/2001-130, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2008, č. j. 11 Cmo 360/2007-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 9. 2007, č. j. 34 Cm 137/2001-130, nepřipustil vstup úpadce Víceúčelové komerční zařízení, veřejná obchodní společnost (dále jen "stěžovatel - úpadce"), za účasti K. P., sen. (dále jen "stěžovatel") do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce (tj. správce konkurzní podstaty stěžovatele - úpadce).
Krajský soud uvedl, že v průběhu řízení, ve kterém se žalobce JUDr. P. M. domáhal proti žalovaným: 1. Východočeská energetika, a. s., 2. ČEZ Prodej, s. r. o. (dále jen "žalovaní") zaplacení částky 27.672,30 Kč s příslušenstvím, vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce stěžovatel (tj. K. P. sen.). V dalším průběhu řízení další stěžovatel - úpadce podáním ze dne 16. 6. 2007 oznámil soudu, že vstupuje jako vedlejší účastník do řízení na straně žalobce, který s jeho vstupem vyslovil souhlas. Při jednání soudu dne 31. 7. 2007 první žalovaný nesouhlasil se vstupem stěžovatele - úpadce do řízení jako vedlejšího účastníka, neboť za něj jedná žalobce v postavení správce jeho konkurzní podstaty a navíc udělením plné moci k jednání dalším zmocněncem by vznikla procesně nepřehledná situace.
Krajský soud v prvé řadě poukázal na to, že smyslem vedlejší intervence je posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Institut vedlejšího účastenství neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil. Krajský soud zdůraznil, že vedlejší účastník, tj. stěžovatel - úpadce, ve vztahu k žalobci, kterému chce pomáhat, nemá právní zájem na výsledku sporu. Odůvodnění vstupu úpadce nenaplňuje skutkovou podstatu §93 odst. 1 o. s. ř. Právní zájem stěžovatele - úpadce hájí v řízení žalobce, na kterého prohlášením konkurzu na majetek stěžovatele - úpadce přešlo oprávnění nakládat s majetkem podstaty [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb.]. To se týká i práv procesních. Krajský soud se navíc domnívá, že v průběhu konkurzního řízení stěžovatel - úpadce nemůže platně bez porušení §16 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii a vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb. zmocnit k jednání advokáta. Důvodem je jednak účinek nastalý prohlášením konkurzu, jednak to, že právními úkony úpadce v průběhu konkurzního řízení nelze náklady na odměnu advokáta účinně zatížit konkurzní podstatu, byť se souhlasem žalobce jako správce konkurzní podstaty. Takové právní úkony stěžovatele - úpadce by byly ve vztahu ke konkurzním věřitelům neúčinné. Krajský soud uvedl, že "advokát by snad teoreticky mohl úpadce zastupovat, ale pouze bezplatně, to za předpokladu, že by stěžovatel - úpadce splňoval podmínky §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii". Tyto podmínky, tj. ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů, takže se úpadce ani nemůže domoci poskytnutí právních služeb podle tohoto zákona, stěžovatel - úpadce nenaplňuje.
K odvolání stěžovatele - úpadce a stěžovatele K. P. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2008, č. j. 11 Cmo 360/2007-158, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud poukázal na to, že vyšel z ustanovení §93 o. s. ř., podle něhož se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není. Zdůraznil, že žalobci (správci konkurzní podstaty stěžovatele - úpadce) přísluší z titulu jeho funkce vymáhat ve prospěch podstaty pohledávky stěžovatele - úpadce. K podání takové žaloby je věcně aktivně legitimován správce konkurzní podstaty, nikoli stěžovatel - úpadce. Stěžovatel - úpadce není oprávněn žalobu podat, není účastníkem řízení na straně žalobce, neboť mu nesvědčí právo dispozice s majetkem. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutím ve věci samé nebude dotčeno právní postavení stěžovatele - úpadce jako vedlejšího účastníka. Předloženým návrhem vstupu stěžovatele - úpadce jde v zásadě o ochranu práva majoritního společníka stěžovatele - úpadce, který ostatně v řízení na straně žalobce jako vedlejší účastník již vystupuje. Odvolací soud konečně zdůraznil, že není smyslem a účelem vedlejšího účastenství "kontrola účastníka řízení", tj. v dané věci žalobce (správce konkurzní podstaty úpadce), jak odvolatelé (stěžovatelé) výslovně v odvolání uvedli.
Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé (vedle ústavní stížnosti) společným podáním dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 12. 2010, č. j. 23 Cdo 3144/2008-202, dovolání stěžovatelů odmítl. Uvedl, že ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nelze podřadit pod žádný z v těchto ustanoveních taxativně vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění vstupu stěžovatele - úpadce jako vedlejšího účastníka do řízení, není rozhodnutím ve věci samé. Pojem "věc sama" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy věcí samou nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto. Napadené usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé. Z uvedeného proto vyplynulo, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nepřípustnosti vedlejšího účastenství podle ustanovení §93 odst. 2 o. s. ř., přípustné není (srov. usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1775/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2004).
Citované usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé ústavní stížností nenapadli.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, kterou napadla v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, v podstatě tvrdí, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 10 a v čl. 95 Ústavy ČR a v čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 17, čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Stěžovatelé v prvé řadě obsáhle rekapitulovali skutkový stav, rozhodné skutečnosti a procesněprávní stav souzené věci. Zdůraznili, že o přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhoduje pouze na návrh a že případná námitka nepřípustnosti vedlejšího účastenství musí směřovat k neexistenci podmínky vstupu do řízení, tj. k neexistenci právního zájmu subjektu vstupujícího do řízení na jeho výsledku. Dále poukázali na to, že žalobce (správce konkurzní podstaty) nejedná za stěžovatele - úpadce a má samostatné procesní postavení; dále odkázali na možnost stěžovatele - úpadce být aktivním účastníkem ve všech řízeních, ve kterých může přispět k rozhojnění konkursní podstaty; pomáhat správci konkurzní podstaty při vymáhaní maxima pohledávky a jako úpadce i pečovat o maximální výtěžnosti pohledávek ve prospěch konkurzní podstaty; nejde tedy o kontrolu správce konkurzní podstaty.
Stěžovatelé proto navrhli, aby obě napadená rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zrušil a aby současně rozhodl o náhradě nákladů jejich povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, kdy došlo - event. - k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem; to činí až tehdy, jestliže takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody účastníků řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním či obchodněprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) běžné soudní praxe. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí soudů obecných.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů běžného práva, lze jej hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů) a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či je-li v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých (napadených) rozhodnutí, neboť ta splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. Ani z ústavněprávního hlediska jim podle přesvědčení Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelé před Ústavním soudem v podstatě jen reprodukují odlišný názor na výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá iracionální základ, resp. zda není zcela extrémní (viz výše). Takový závěr však evidentně dovodit nelze; právní názory, které obecné soudy (a zvláště Vrchní soud v Praze) aplikovaly - jak již bylo uvedeno - také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelé v ústavní stížnosti jen pokračují v polemice s nimi, a dožadují se přezkumu Ústavním soudem v postavení jakoby další soudní instance. Tou však Ústavní soud podle svého ústavního vymezení není a být ani nemůže (srov. čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci je efektivním nositelem právního zájmu úpadce správce konkurzní podstaty (žalobce), který za stěžovatele - úpadce jedná; jinak tomu z procesního hlediska - v případě úpadce - ani být nemůže. Ostatně, i uznávaná komentářová literatura (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, s.309) dostatečně zřetelně a jasně uvádí, že při rozhodování o věci samé (tj. v souzené věci o žalobním návrhu žalobce, tj. správce konkurzní podstaty stěžovatele - úpadce) nemůže soud vedlejšímu účastníkovi přiznat práva nebo uložit povinnosti. Tedy i za (hypotetické) situace, ve které by byl stěžovatel - úpadce vedlejším účastníkem, by mu soud takové právo nebo povinnost ve sporném nalézacím řízení založit nebo uložit ani nemohl. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je vyloučeno, aby bylo vedlejšímu účastníkovi rozhodnutím ve věci samé přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé (srov. rozhodnutí 26 Cdo 1986/99. In: citovaný komentář, s. 310 a také In: David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řad. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 444). Ústavní soud tedy aprobuje právní názory obecných soudů, že u úpadce je vedlejší účastenství již z povahy souzené věci vyloučeno.
Rozhodnutí obecných soudů, jež byla v souzené věci přijata, nemohou být chápána jako případ svévolné aplikace normy podústavního práva ani jako rozhodnutí překvapivá; je totiž zřejmé, že se obecné soudy uplatněnými právními názory pohybují v rámci běžné rozhodovací praxe. Ústavní soud dovozuje, že jiné představy na straně stěžovatelů tedy nemůže eliminovat ani jejich poukaz na údajnou svévolnou aplikaci norem podústavního práva. To se týká i otázky tvrzeného porušení ustanovení §93 o. s. ř. a jeho interpretace, pokud jde o působení úpadců v kontextu údajných cílů zákonodárce zakotvených v §14 a 14a zákona o konkurzu a vyrovnání, jichž se stěžovatelé dovolávají. K této stránce souzené věci se ostatně obecné soudy (zvláště Vrchní soud v Praze) vyjádřily dostatečně jasně a zřetelně a Ústavní soud nemá, co by dále v této věci dodal.
Se zřetelem na ústavně zcela přijatelné argumenty obecných soudů nemůže obstát ani odkaz stěžovatelů na porušení jejich práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny a dalších v ústavní stížností uvedených ustanovení Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy, které ostatně ani nijak neodůvodnili.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv či svobod, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze rozhodnout za zákonem stanovených podmínek, že náklady na zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát; jednou z nezbytných podmínek tohoto postupu je, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Tato podmínka však splněna není a proto v tomto směru Ústavní soud stěžovatelům nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu