ECLI:CZ:US:2011:1.US.1198.11.1
sp. zn. I. ÚS 1198/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. J., zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 11. 2. 2011, čj. 54 Co 75/2011 - 120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě změnil usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 11. 2010, čj. 12 C 24/2007 - 107, ve výroku o nákladech řízení. Podle stěžovatelky tak došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatelka dále uvedla, že zmíněné usnesení krajského soudu je v části, týkající se odůvodnění o náhradě nákladů řízení, nepřezkoumatelné, neboť nijak neosvětluje důvod, který vedl k aplikaci odlišného právního názoru oproti soudu prvního stupně. Součástí práva na spravedlivý proces je i řádné, srozumitelné a racionální odůvodnění v celém rozsahu.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, usnesením ze dne 23. 11. 2010, čj. 12C 24/2007 - 107, zastavil řízení ve věci žalobkyně M. J. proti žalované stěžovatelce, o vrácení daru (výrok I.). Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 73.240,- Kč a ve výroku III. zamítl žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků. O nákladech řízení rozhodl podle §146 odst. 2 OSŘ, podle něhož, pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V dané věci to byla žalobkyně, která svoji žalobu vzala bez bližšího odůvodnění zpět.
Proti tomuto usnesení, do výroku o nákladech řízení a o osvobození od soudních poplatků, podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud (Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě) tak, že usnesení soudu prvního stupně, ve výroku II. o nákladech řízení, změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 20.900,- Kč a ve výroku III. jeho usnesení potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně a názoru stěžovatelky měl odvolací soud za to, že v daném řízení se odměna advokáta stěžovatelky stanoví podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., tedy ve výši 20.000,- Kč, a to bez ohledu na ustanovení §3 odst. 4 téže vyhlášky, tedy bez ohledu na cenu nemovitostí, k nimž mělo být řešeno vlastnické právo. Odvolací soud podotkl, že je mu známa judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu, týkající se výkladu výše odměny advokáta, ale odvolací soud má za to, že právní názor vyslovený v těchto rozhodnutích se může týkat pouze výkladu §8 a §9 vyhl. č. 177/1996 Sb., a nikoliv vyhlášky č. 484/2000 Sb., jež na daný případ dopadá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla právní závěry odvolacího soudu ohledně stanovení výše náhrady nákladů řízení a tvrdí, že tak došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a celé řady dalších základních práv podle Listiny základních práv a svobod a vyjmenovaných mezinárodních dokumentů.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat pouze ochranu základním právům a svobodám, zakotveným zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem ČR.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení může zasáhnout pouze v případech, kdy by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR ( viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu procesně právních ustanovení, což představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady tedy musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní povahy problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Na základě výše uvedených argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval na základě uvážení všech okolností daného případu, nevybočil tak ze standardního výkladu a aplikace předmětných ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb. a vyhl. č. 484/2000 Sb. Soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně odůvodnil a nelze tak hovořit o nepřezkoumatelnosti jeho závěrů. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho usnesení. Ústavní soud tak neshledal nic, co by napadené rozhodnutí odvolacího soudu posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu