ECLI:CZ:US:2011:1.US.1244.11.1
sp. zn. I. ÚS 1244/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 2. 2011 č. j. 21 Cdo 4246/2009-101, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 2. 2009 č. j. 29 Co 591/2007-74 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 4. 2007 č. j. 8 C 125/2006-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že "došlo k vadně aplikovanému právu daného zákoníkem práce, neboť ani v nejmenším není naplněn důvod uvedený v §55 ZP". Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu zaměstnavatel dal dne 14. 2. 2006 výpověď dle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a tímto dnem současně zrušil pracovní místo stěžovatele. Přestože tříměsíční výpovědní lhůta uvedená ve výpovědi počala běžet dne 1. 3. 2006, byl ze strany zaměstnavatele dne 20. 4. 2006 se stěžovatelem s okamžitou platností zrušen pracovní poměr z důvodu hrubého porušení pracovní kázně spočívající v neomluvené absenci v období od 3. 4. 2006 do 13. 4. 2006. Stěžovatel tvrdí, že se jako zaměstnanec nemohl nikdy dopustit hrubého porušení pracovní kázně, neboť jeho pracovní činnost, bez ohledu na běh výpovědní lhůty, byla bez uvedení důvodu ze strany zaměstnavatele ukončena již v polovině února 2006. Dle stěžovatele nelze poté po dvou měsících jednostranně bez dohody obou stran obnovit pracovní činnost "nedůstojně vyhozeného pracovníka z jeho pracoviště". Pokud jde o opětovné výzvy k dostavení se do zaměstnání, takový postup je jen snahou jednostranně zasáhnout do právních účinků bezdůvodného vykázání zaměstnance z pracoviště, těmto výzvám proto nebyl a nemohl být dáván ze strany stěžovatele jiný význam a účel. Stěžovatel zásadně nesouhlasí se závěry obecných soudů, že následné kroky zaměstnavatele byly oprávněnou a zákonem podloženou reakcí na jeho pracovní absence, neboť z jeho strany neexistoval žádný zákonný důvod reagovat na výzvu k nástupu na pracoviště, které od 14. 2. 2006 zaniklo. K obnovení pracovní činnosti by bylo třeba dohody obou stran s předchozím souhlasem se zrušením výpovědi z pracovního poměru a opatření s tím souvisejících. Stěžovatel dále namítá, že mu bylo v odvolacím řízení upřeno právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 22 Ro 1173/2006 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 2. 2009 č. j. 29 Co 591/2007-74 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 4. 2007 č. j. 8 C 125/2006-42 ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, z důvodu hrubého porušení pracovní kázně, provedené zaměstnavatelem v listině ze dne 13. 4. 2006, je neplatné. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem -pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností, bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá především v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákoník práce"), tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého z ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §53 odst. 1 zákoníku práce, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení §53 odst. 1 zákoníku práce ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001 II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Znění §53 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném v rozhodné době bylo následující:
Zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy,
a) byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, nebo byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šesti měsíců,
b) porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Okresní soud v České Lípě v odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 4. 2007 č. j. 8 C 125/2006-42 uvedl, že ve skutečnosti, že stěžovatel nenastoupil do zaměstnání ani po výzvě zaměstnavatele ze dne 4. 4. 2006, v níž je dokonce upozorněn na možnost okamžitého zrušení pracovního poměru, spatřuje soud zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které dává zaměstnavateli právo, aby ve smyslu §53 odst. 1 zákoníku práce okamžitě zrušil pracovní poměr. S těmito právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Obecné soudy ve svých rozhodnutích stěžovateli vyložily, že skutečnost, že byla dříve dána výpověď z pracovního poměru, nevylučuje možnost zrušit okamžitě tentýž pracovní poměr ve výpovědní době za situace, kdy zaměstnanec i přes výzvu zaměstnavatele nenastoupí do práce. Povinnosti dostavit se na pracoviště ho přitom nezbavuje ani to, že poté, kdy byla zaměstnavatelem učiněna výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, zaměstnavatel netrval na tom, aby stěžovatel pracoval (citace rozsudku okresního soudu)
Ústavní soud má tedy za to, že otázkami, které stěžovatel nastínil ve své ústavní stížnosti, se obecné soudy řádně zabývaly a přijatý závěr, že se stěžovatel tím, že nereagoval na výzvu zaměstnavatele k nástupu do práce, dopustil porušení pracovní kázně, které je třeba charakterizovat jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, je rozumný, logický a přesvědčivý, a proto na něj Ústavní soud, aniž by mu mohl z hlediska ústavnosti cokoli vytknout, odkazuje. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy v řízení vyvodily, nemůže tato skutečnost sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že mu bylo v odvolacím řízení upřeno právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, když jeho přednes, ve kterém žádal soud, "aby se zabýval právním stavem a právními důsledky jednání zaměstnavatele a otázkou zda jsem se mohl za daného právního stavu dopustit hrubého porušení pracovní kázně", byl přerušen a slovo mu bylo odňato. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že v průběhu odvolacího řízení se konalo jediné jednání, a to dne 5. 2. 2009. Přepis diktafonového záznamu z jednání je zachycen v protokolu o jednání (č. l. 70), z kterého je zřejmé, že stěžovatel v prvním svém přednesu setrval na svých důvodech uvedených v odvolání, v závěrečném přednesu pak činil stejné návrhy jako v odvolání, přičemž není nikterak zjevné, že by mu bylo jakkoli upřeno právo se vyjádřit.
K blíže neodůvodněnému nesouhlasu stěžovatele s tím, že dovolací soud odmítl jeho dovolání, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu, že dovoláním napadené potvrzující rozhodnutí soudu druhého stupně nebylo rozhodnutím ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ani se nejednalo o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud vyložil otázku počátku běhu jednoměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zákoníku práce i otázku okamžitého skončení pracovního poměru z důvodu opakovaného neomluveného zameškání práce zaměstnancem v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 6. 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu