ECLI:CZ:US:2011:1.US.1286.11.1
sp. zn. I. ÚS 1286/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, čj. 28 Co 507/2010-91, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 5. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze. V rozporu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nebyl stěžovatel zastoupen advokátem.
Z evidence Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatel podal v minulých letech Ústavnímu soudu třináct ústavních stížností (z poslední doby např. IV. ÚS 418/10, III. ÚS 437/10, II. ÚS 3028/10), z nichž deset bylo odmítnuto pro nedostranění vad návrhu, včetně nedostatku povinného zastoupení advokátem. Stěžovatel byl v těchto řízeních opakovaně poučován, přesto však nedostatek povinného zastoupení neodstranil, a to ani v situaci, když mu za tím účelem byla prodlužována lhůta k odstranění vad (viz II. ÚS 3028/10).
V řízení o ústavní stížnosti není nezbytné, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1097/10, III. ÚS 3080/09, III. ÚS 1952/10, dostupná v databázi NALUS).
V daném případě si byl stěžovatel v okamžiku podání nepochybně vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V mnoha předchozích řízeních byl stěžovatel náležitě poučen o důsledcích neodstranění vad návrhu. Za této situace lze považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Postup dle citovaného ustanovení nemůže být zneužíván osobami, které byly o náležitostech ústavní stížnosti opakovaně poučeny, k faktickému obcházení ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, resp. lhůty k podání ústavní stížnosti tam stanovené.
S ohledem na to soudce zpravodaj návrh, který trpěl vadami, pro něž nebyl před Ústavním soudem meritorně projednatelný, podle ust. §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. května 2011
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj