ECLI:CZ:US:2011:1.US.13.11.1
sp. zn. I. ÚS 13/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 267/I, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 29 Co 396/2010 a čj. 29 Co 397/2010 - 304, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 2. 2010, čj. 6 C 21/2007 - 236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 30. 12. 2010, doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 31. 1. 2011, splňující poté i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných ve sporu o provedení díla v podobě střechy na rodinném domě stěžovatele, s tvrzením, že jimiž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatel uvedl, že obecné soudy neodůvodněně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování a nesprávně hodnotily provedené důkazy a právní stránku věci. Pokud svá tvrzení nemohl spolehlivěji prokázat, bylo to proto, že nedůvodně zamítly jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědků a ohledáním na místě, neboť právě výslech svědků by napomohl prokázat všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tzn. přeplatku za latě, vyfakturovaného v rozporu se skutečně spotřebovaným množstvím, nebylo možno prokázat jinak než ohledáním na místě.
Při posuzování nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku podmáčení zdiva soudy nevzaly v úvahu ústní dohodu uzavřenou se žalovaným, který tak škodu uznal a zavázal se ji uhradit. Předloženou fotodokumentaci hodnotily nesprávně a nevypořádaly se s rozpory mezi ní a závěry soudní znalkyně Ing. H., jejíž znalecký posudek je neúplný, nepravdivý a v rozporu se zákonem. Soudy nesprávně posoudily i otázku povinnosti vést stavební deník a nedůvodně akceptovaly argumentaci žalovaného, že hromosvod byl zkorodovaný, ačkoliv měď korozi nepodléhá.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rakovníku (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, čj. 6 C 21/2007 - 236, zamítl žalobu stěžovatele o slevu z kupní ceny ve výši 10.300,- Kč, vydání bezdůvodného obohacení ve výši 6.107,- Kč, náhradu škody ve výši 45.718,- Kč a o úhradu částky 2 x 26.268,- Kč s příslušenstvím, jako náhrady za montáž a demontáž střechy, a určil, že žalovaný i účastník je povinen dodat mu záruční list. Doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 3. 2010, čj. 6 C 21/2007 - 254, byla stěžovateli uložena povinnost uhradit České republice na účet soudu prvního stupně částku 6.682,-Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, čj. 29 Co 397/2010 - 304, 29 Co 396/2010, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil mu zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není tak běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny normami ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Jádrem ústavní stížnosti jsou stěžovatelovy výhrady proti hodnocení důkazů a z něj vyvozených skutkových zjištění obecných soudů ve vztahu k odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu, respektive bezdůvodné obohacení. Zevrubně popsal, které důkazy obecné soudy provést opomněly a které, již provedené, nesprávně hodnotily, přičemž po Ústavním soudu žádá rozhodnutí přisvědčující jeho právnímu názoru. Z obsahu ústavní stížnosti, resp. z absence jakékoli ústavněprávní argumentace, tak očividně plyne, že jej, v rozporu se shora uvedenými zásadami, pokládá jen za další přezkumnou instanci v režimu obecného soudnictví, jíž však není.
Stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž z jim předcházejícího řízení je zřejmé, že právě toto právo mu upřeno nebylo. Jeho námitkami se zabývaly soudy dvou stupňů, které, ačkoliv naplnění podmínek pro přiznání náhrady škody a dalších jím žalovaných nároků neshledaly, rozhodly na adekvátně zjištěném skutkovém základě a své závěry náležitě odůvodnily. V napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledal výkladový exces, nepředvídatelnou libovůli v rozhodování, ani absenci logického a srozumitelného odůvodnění přijatých skutkových závěrů.
Obecné soudy svá skutková zjištění opřely o předávací protokol ze dne 30. 5. 2006, neobsahující ze strany stěžovatele žádné výhrady, a o znalecký posudek, hodnotící neprovedené nátěry krovů, oplechování střechy, stav hromosvodu i škodu vzniklou zatečením. Stejné námitky jako v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v rámci svého odvolání, přičemž Krajský soud v Praze se s nimi vyrovnal způsobem, který ústavněprávní nedostatky nevykazuje. Pokud uzavřel, že se mu předpoklady odpovědnosti žalovaného za škody na nemovitosti prokázat nepodařilo, jde o právní závěr nezávislého soudu, do něhož je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Závěrem je nutno zmínit, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám, ale je jím zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V projednávaném případě obecné soudy stanovené elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než jeho ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu