ECLI:CZ:US:2011:1.US.1352.11.1
sp. zn. I. ÚS 1352/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Danou Novákovou, advokátkou se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 2229/54, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2011, čj. Nco 60/2010 - 120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. l Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel brojí proti odmítnutí svého návrhu na vyloučení soudců Krajského soudu v Brně, které vyjmenoval. Má za to, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nemá být založeno na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Stěžovatel detailně rozvedl okolnosti, z nichž odvodil podjatost soudců. Medializací věci došlo navíc k poškození dobrého jména rodiny.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že k návrhu stěžovatele, jako žalovaného, v právní věci žalobce Ing. Petra Sedláčka, správce konkurzní podstaty BOS, a. s., na vyloučení soudců Krajského soudu v Brně, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 2. 2011, čj. Nco 60/2010 - 120, tak, že soudci JUDr. Michaela Svobodová, Mgr. Monika Kyselová a JUDr. Marek Cigánek nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Co 469/2008.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vrchní soud v Olomouci odkázal na argumentaci uvedenou v napadeném usnesení s tím, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní tvrzení, ze kterého by bylo možno dovodit ovlivňování zmíněných soudců Krajského soudu v Brně jeho vedením, což nevyplývá ani z jejich vyjádření. Jeho úvahy o hrozbě nátlaku (ve formě změny rozvrhu práce) jsou ničím nepodložené spekulace. Navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Stěžovatel ve své replice reagoval tvrzením, že jeho rodina je mnoho let vystavena "soustavným postihům" ze strany soudkyně Mgr. Evy Krčmářové, správce konkurzní podstaty Ing. Petra Sedláčka, a vedení Krajského soudu v Brně, které nelze nazvat jinak než šikanou. Soustavná snaha udržet rozhodování ve věcech jeho rodiny v kompetenci Krajského soudu v Brně a jednoho a téhož senátu Vrchního soudu v Olomouci není náhodná.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Stěžovatel se dovolává ochrany svého práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je zřejmé, že právě toto právo stěžovateli upřeno nebylo, jestliže o jím vznesené námitce podjatosti rozhodl věcně příslušný soud v procesu, proti němuž výhrady nevznesl. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. V žádném případě odtud neplyne garance rozhodnutí "v představách stěžovatele správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá. Prostřednictvím ústavní stížnosti tak pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s vysloveným právním názorem. Vyjmenoval jednotlivé okolnosti, které ve svém spojení představují "šikanu" jeho rodiny vedením Krajského soudu v Brně, respektive Vrchního soudu v Olomouci. Ani v ústavní stížnosti však neuvedl konkrétní okolnosti způsobilé dovodit podjatost jednotlivých členů rozhodujícího senátu. V podstatě jen tvrdí, že jejím důvodem je "strach z přeložení" k pobočce Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud dále přezkoumal, zda interpretace podústavního práva, kterou Vrchní soud v Olomouci zvolil, nezaložila porušení jiného základního práva stěžovatele, zda není výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, zda nepředstavuje zjevné vybočení ze standardů právního soudní praxí respektovaného výkladu, nebo zda není výrazem interpretační svévole s absencí smysluplného odůvodnění. Nic z uvedeného však v posuzované věci neshledal.
Totožnou argumentaci jako v ústavní stížnosti uvedl stěžovatel již ve svém návrhu, přičemž Vrchní soud jeho námitku podjatosti nevyhodnotil jako důvodnou, neboť jejím prostřednictvím kritizoval postup soudkyně Mgr. Evy Krčmářové a předsedy Krajského soudu v Brně, JUDr. Jaromíra Pořízka, vůči svému otci JUDr. M. N. Jinak neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno usoudit na konkrétní jednání některého z označených soudců. V ústavní stížnosti tak jen zopakoval argumenty, s nimiž se již Vrchní soud v Olomouci adekvátně vypořádal. Jejich opakováním tak staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu nepřísluší.
Stěžovatel tak neuvedl žádné okolnosti, z nichž by podjatost ve věci rozhodujícího senátu Krajského soudu v Brně vyplývala. Ohledně argumentů, týkajících se okolností odvolání jeho matky z funkce správkyně konkurzní podstaty a přeložení, respektive kárného řízení jeho otce, je pak osobou k podání ústavní stížnosti zjevně neoprávněnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než jeho návrh, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu