ECLI:CZ:US:2011:1.US.149.11.1
sp. zn. I. ÚS 149/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem AK Brož & Sokol & Novák se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 16. září 2010 sp. zn. 13 Nt 111/2010 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2010 sp. zn. 50 To 502/2010, za účasti účastníků řízení Okresního soudu Plzeň - jih a Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. ledna 2010, se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 16. září 2010 sp. zn. 13 Nt 111/2010 vzat podle §68 odst. 1, 2 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu do vazby. Soud nepřijal písemný slib stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu nestanovil dohled probačního úředníka. Stěžovatel prostřednictvím obhájce polemizoval s důvodností vazby předstižné a zdůraznil, že neexistuje jediný relevantní poznatek, který by odůvodňoval závěr, že stěžovatel bude trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat.
Stížnost stěžovatele byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2011 sp. zn. 50 To 502/2010, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná), přičemž dle tvrzení stěžovatele je patrné, že nebyly hodnoceny ty skutečnosti, na které poukazuje v ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, je v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti s ustanovením §125 tr. řádu a je výrazem libovůle v rozhodování soudů. V rozhodnutí soudů absentuje řádné vysvětlení či zdůvodnění důvodnosti vazby a není konstatována žádná konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z opakování trestné činnosti. Napadené rozhodnutí nepřípustně odkazuje v podrobnostech na podání státní zástupkyně a ani krajský soud neuvedl žádné relevantní důvody, které ho vedou k závěru o důvodnosti vazby stěžovatele.
Stěžovatel byl obžalován pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle §21 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Stěžovatel tvrdil, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 tr. řádu neobsahuje popis skutku, pro který je stěžovatel obviněn, aby nemohlo dojít k záměně s jiným trestným činem. Dle přesvědčení stěžovatele, v jeho věci není zřejmé, kdo a jak měl být uveden v omyl a s jakým důsledkem.
Orgány činné v trestním řízení, které rozhodovaly o vzetí stěžovatele do vazby a následně jeho stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, se nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, jehož spáchání je stěžovateli kladeno za vinu. V rozporu se zásadou přiměřenosti, zakotvenou v §2 odst. 4 tr. řádu, rozhodly o vazbě stěžovatele, čímž omezily jeho osobní svobodu, aniž by k tomu existovaly zákonné důvody. Obecné soudy v rozporu se zásadou zdrženlivosti stěžovatele protiprávně umístily do vazby v důsledku pochybení, spočívajícího v tom, že vazba je příliš přísným procesním zajišťovacím opatřením s přihlédnutím k předpokládanému stupni nebezpečnosti činu pro společnost a očekávanému trestu nebo jiné sankci.
Svou ústavní stížnost stěžovatel shrnul do závěru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími protiústavně zasáhly do jeho práv, když omezily jeho osobní svobodu, a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud Plzeň - jih na výzvu Ústavního soudu toliko sdělil, že spis stěžovatele byl postoupen ke Krajskému soudu v Plzni, aniž by vznesl návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, uvedl, že nesdílí názor stěžovatele, že v řízení bylo zasaženo do jeho ústavních práv. S odkazem na obsah napadených rozhodnutí sdělil, že ve věci stěžovatele bedlivě vážil otázku důvodného podezření ze spáchání trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu, stejně tak existence soudem prvního stupně shledávaného důvodu vazby. Dospěl k závěru, že o vazbě stěžovatele bylo rozhodnuto v zákonných lhůtách za dodržení příslušných ustanovení trestního řádu, respektování jeho práva na obhajobu, a k omezení osobní svobody stěžovatele došlo ze zákonných důvodů. Účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovateli byla zaslána vyjádření účastníků řízení na vědomí. Stěžovatel na vyjádření Krajského soudu v Plzni reagoval obsáhlou polemikou, kde obdobně jako v ústavní stížnosti zpochybnil důvody trvání předstižné vazby i náležitosti vydaných rozhodnutí. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl a nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud připomíná, že předmětem řízení o ústavní stížnosti je posouzení, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 písm. c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Ačkoli kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné podezření") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj, coby rozhodné, nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jež se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.
Ve stěžovatelově věci však pochybnosti není, byly-li pro napadené rozhodnutí určující zejména charakter trestné činnosti, počet obviněných, ale i hledisko, aby nebylo zmařeno účelu trestního řízení. O tom, že je dáno důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti ze strany stěžovatele a dalších čtyřech spoluobviněných, svědčí spisový materiál. Z popisu skutků v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných vyplývá důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatele i dalších obviněných, koresponduje s dosud shromážděnými důkazy, z popisů skutku je zřejmé období, v jakém měla být trestná činnost obviněnými páchána, jakým způsobem a k jakým následkům měla vést. Popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání svědčí o důvodném podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelem a dalšími obviněnými; popis skutku má všechny znaky stíhaného trestného činu ve vztahu k jednotlivým obviněným. Důvodné podezření je možno dovozovat na základě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, výsledků provedených domovních prohlídek a ze zajištěným listinných důkazů.
Je třeba připomenout, že vyšetřování dané trestné činnosti je na samotném počátku, postupem vyšetřování byly zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující podezření o tom, že na trestné činnosti, kladené stěžovatelovi i dalším obviněným za vinu, se měly podílet i další osoby, jejichž vztah k obviněným bude třeba osvětlit a konkretizovat, a i tento důvod je podstatný pro závěr o existenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu.
S ohledem na výše uvedené pak nepochybně nelze soudům rozumně vytýkat, že se v otázce odhadu nebezpečí naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu dopustily excesu či svévole.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též - v obecné rovině - rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že obecné soudy v soudním řízení projednaly a hodnotily všechna tvrzení stěžovatele podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlédly ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedl stěžovatel a ve svém rozhodnutí se s nimi zcela vypořádaly dle ustanovení §134 tr. řádu. Nic na těchto závěrech nemůže ani změnit skutečnost, že stížnostní soud přisvědčil námitce stěžovatele ohledně zajištění obálky s nápisem "L.". Stížnostní soud v řízení zjistil, že soud prvního stupně v odůvodnění nesprávně uvedl, že tato obálka byla nalezena při domovní prohlídce bytových prostor u stěžovatele, přestože byla zajištěna u spoluobviněné S. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se věcí stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily, proto dále lze na ně odkázat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod (čl. 8 odst. 1, 2 al. 1 odst. 5 Listiny), jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. března 2011
Vojen Gűttler v. r.
předseda senátu