ECLI:CZ:US:2011:1.US.1497.11.1
sp. zn. I. ÚS 1497/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obchodní společnosti RELBY, s.r.o., sídlem Podnikatelská 539, Praha 9, zast. Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Bavlnářská 137, Semily, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.3.2011, č.j. 20 Co 534/2010-236, a proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 8.6.2010, č.j. 8 C 173/2008-191, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OREA-INVEST, s.r.o., sídlem Svojsíkova 2/1596, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že oba soudy porušily její ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) jejího vlastnického práva. Ohledně merita věci informovala, že se žalobou domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, a to ke konkrétním pozemkům vzniklým z původního pozemku parc. č. 1685/3, ke stavbě garáží a k budově nezapsané v katastru nemovitostí (stavbě dílen) vycházejíc z přesvědčení, že je jejich vlastníkem, když se nacházejí v uzavřeném výrobním areálu a spolu s dalším nemovitostmi tvořily uzavřený a ucelený funkční celek. Přitom stěžovatelka i její právní předchůdci byli vždy přesvědčeni, že součástí výrobního areálu a následně i vkladu do základního kapitálu společnosti jsou všechny nemovitosti tohoto areálu; sama stěžovatelka byla přesvědčena, že vedlejší účastnici vlastnické právo ke stavbě garáží a k pozemku nesvědčí, byť je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, a že ji nesvědčí ani vlastnické právo ke stavbě dílen nezapsané v katastru nemovitostí, byť se jako vlastník této nemovitosti chová. Dále stěžovatelka popsala průběh soudního sporu, zejména informovala, že okresní soud rozhodl o zamítnutí žaloby, krajský soud (po stěžovatelčině odvolání) rozsudek soudu I.stupně potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že dotčené nemovitosti se nestaly součástí privatizovaného majetku, pakliže tento majetek nebyl v privatizačním projektu vymezen (stalo se tak pochybením při výčtu nemovitostí, přitom takové pochybení nelze zhojit nepřípustným rozšiřujícím výkladem vůle, který by do privatizace nad majetek konkretizovaný privatizačním projektem zahrnul i majetek další, tj. dotčené nemovitosti). Stěžovatelce podle soudu nesvědčí vlastnické právo ani z titulu vydržení, neboť bylo v řízení osvědčeno, že do její sféry (jejího právního předchůdce) se dostaly před uplynutím vydržecí lhůty údaje, které zcela zřejmě vylučovaly její dobrou víru.
Podání ústavní stížnosti odůvodnila stěžovatelka argumenty na podporu svého přesvědčení o naplnění podmínek vydržení (alespoň k některým z předmětných nemovitostí), nesouhlasem se závěry obecných soudů, že dotčené nemovitosti se nestaly součástí privatizovaného majetku, když s jinými nemovitostmi tvoří funkční celek; s ohledem na tyto skutečnosti proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí specifikovaných nemovitostí (konkrétních pozemků a staveb v kat. úz. Semily). Tvrdila, že vedlejší účastnice (žalovaná) je evidována jako vlastník stavby garáží a jednoho z pozemků, ač jí takové právo nesvědčí, že původním vlastníkem nemovitostí byl státní podnik Kolora a že sporné nemovitosti tvořily součást výrobního areálu a staly se součástí privatizovaného majetku, jehož nabyvatelem se stala společnost Kolora, a.s., která ho vložila do společnosti HYBLER TEXTIL, s.r.o. (nyní stěžovatelka). Dále stěžovatelka namítala vydržení vlastnického práva. Okresní soud zaměřil dokazování na zjištění, jak bylo nakládáno s předmětnými nemovitostmi v rámci privatizace, a na naplnění podmínek vydržení. Na základě získaných poznatků pak uzavřel, že předmětné nemovitosti se součástí privatizovaného majetku nestaly, protože nebyly začleněny do enumerace majetku, a že podmínky vydržení nebyly naplněny, protože se do stěžovatelčiny sféry před uplynutím desetileté vydržecí doby dostaly takové údaje, které zcela zřejmě vylučovaly stěžovatelčinu dobrou víru pojící se s domněním, že je vlastníkem nemovitostí. Na tomto základě okresní soud uzavřel, že stěžovatelce nesvědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem a napadeným rozsudkem nejprve připustil změnu žaloby (výrok I.), žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání s odůvodněním, že předmětem privatizace byl celý výrobní areál, že byla přesvědčena (také její právní předchůdce), že součástí převáděného areálu byly i předmětné nemovitosti; pokud se tak nestalo, je vlastníkem na základě vydržení.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelčino odvolání není důvodné, a to v podstatě z důvodů uvedených již okresním soudem v jeho rozsudku. Pro stručnost na něj odkázal a zdůraznil následující skutečnosti: Předmětné nemovitosti nejsou uvedeny v privatizačním projektu státního podniku KOLORA, ani v jeho přílohách. Za důkaz, že tyto nemovitosti nebyly podrobeny privatizaci, slouží i korespondence stěžovatelky s původním podnikem a s Ministerstvem průmyslu a obchodu, jejíž obsah - dle krajského soudu - rozhodně o existenci stěžovatelčiny dobré víry ve své vlastnické právo nesvědčí. Z těchto důvodů byl výrok II. o zamítnutí žaloby potvrzen (se současnou změnou výroku III. na základě odvolání vedlejší účastnice).
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu vlastnického práva a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů o její žalobě na určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. Ústavní soud shledává, že obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelčiným žalobním návrhem velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejími tvrzeními i s navrženými důkazy (nedošlo tak k zásahu do práva na soudní ochranu). Obecné soudy argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily zamítnutí žaloby, protože právní předchůdce stěžovatelky nenabyl k předmětným nemovitostem vlastnické právo k procesu privatizace dle zák. č. 92/1991 Sb., neboť předmětné nemovitosti nebyly zařazeny do soupisu nemovitostí v privatizačním projektu (ani v jeho přílohách), tudíž se nestaly (byť pravděpodobně opomenutím) předmětem převodu; nemohlo tak ani dojít - v důsledku zásady nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habet - k nabytí vlastnického práva stěžovatelkou. Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením obecných soudů ohledně nenaplnění podmínek vydržení vlastnického práva a dodává, že vydržení tzv. contra tabulas, tj. v situaci, kdy je jako vlastník nemovitostí fakticky ovládaných jinou osobou v katastru nemovitostí zapsán odlišný subjekt, prakticky vylučuje nezbytnou existenci objektivizované dobré víry, tedy "dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem". Jestliže v posuzované věci byl jako vlastník celého sporného pozemku a stavby garáží zapsán v katastru nemovitostí subjekt odlišný od stěžovatelky, přičemž stěžovatelka o této skutečnosti věděla, nemohla jí svědčit dobrá víra o existenci jejího vlastnického práva. Z těchto důvodů je proto tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnictví zcela nedůvodné.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu