ECLI:CZ:US:2011:1.US.1510.11.1
sp. zn. I. ÚS 1510/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 3117/61, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2010, čj. 22 C 83/2006-234, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2011, čj. 15 Co 380/2010-257, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů, jimž vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva spatřuje zejména v překvapivém postupu odvolacího soudu u jednání konaného dne 29. 3. 2011, při němž byl zástupce stěžovatele "značně překvapen" novým právním názorem odvolacího soudu, v důsledku nějž "nebyl sto účinně hájit procesní práva stěžovatele". Rovněž další námitky se týkají změny právního posouzení. Stěžovatel má za to, že odvolací soud měl dopady nového právního názoru posoudit se zvýšenou pozorností a velmi citlivě; to však neučinil. Odůvodnění změny právního názoru považuje za nesprávné, neboť rozhodnutí, na nějž odvolací soud odkázal, na věc nedopadá. Krom toho je stěžovatel přesvědčen, že je rozhodnutí odvolacího soudu nedostatečně odůvodněno, v důsledku čehož je nepřezkoumatelné. Z těchto důvodů se stěžovatel domáhá zrušení obou v záhlaví označených rozsudků.
Z přiložených rozhodnutí vyplynulo, že Okresní soud v Ostravě - poté, co jeho předchozí dvě rozhodnutí ve věci odvolací soud zrušil - rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, čj. 22 C 83/2006-234, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 89 043 Kč s 2,5% úrokem z prodlení ročně od 25. 2. 2005 do zaplacení, a dále uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Soud I. stupně vyšel z toho, že právní předchůdce žalobce (Pivovar Radegast a. s.) uzavřel se stěžovatelem nepojmenovanou smlovou, na základě níž měl stěžovatel zajišťovat pro právního přechůdce žalobce reklamu a propagaci jeho výrobků v Clubu Masky, a to v době od 1. 12 2001 do 30. 11. 2009; za to stěžovatel obdržel 150 000 Kč. Tato smlouva byla ukončena 28. 12. 2004, a to z toho důvodu, že stěžovatel přestal zmíněný klub provozovat, a posléze přerušil i svou živnost v oboru hostinská činnost. Smlouva tak zanikla pro nemožnost plnění. Vzhledem k tomu soud setrval na svém právním závěru z rozsudku ze dne 18. 2. 2009, tedy že žalobce má nárok na vrácení alikvotní části poskytnutého plnění za dobu od 29. 12. 2004 do 30. 11. 2009 (žalobce přitom žádal o vrácení plnění pouze za dobu od 1. 3. 2005).
Krajský soud v Ostravě na základě odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, čj. 15 Co 380/2010-257, změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku co do 2,5% úroku z prodlení z částky 89 043 za dobu od 25. 2. 2005 do 14. 3. 2005 tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl; ve vyhovujícím výroku co do 89 043 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 15. 3. 2005 do zaplacení rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění konstatoval, že s ohledem na vývoj judikatury ohledně uvedení důvodu v jednostranném úkonu směřujícím ke zrušení smlouvy (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 750/2009) upustil od závěrů formulovaných v prvním zrušovacím usnesení stran důvodu neplatnosti odstoupení od smlouvy, a předmětem odvolacího přezkumu učinil okolnost, zda došlo ke zrušení smlouvy odstoupením. V tomto směru hodnotil žalobcovo podání ze dne 24. 2. 2005 jako platný právní úkon, jímž žalobce jednoznačně formuloval svou vůli ukončit jednostranně smluvní vztah z důvodu závažného porušení smlouvy na straně stěžovatele; nejpozději 28. 2. 2005 se tento projev vůle dostal do dispoziční sféry stěžovatele. Stěžovateli tak vznikla povinnost vrátit žalobci alikvotní část poskytnutého plnění za dobu od 1. 3. 2005 do 30. 11. 2009. S ohledem na smluvní ujednání byl povinen vrátit tuto částku do 14. 3. 2005. Jelikož tak neučinil, ocitl se počínaje dnem 15. 3. 2005 v prodlení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ze skutkových zjištění, učiněných v řízení před obecnými soudy, vyplývá, že stěžovatel uzavřel na dobu od 1. 12. 2001 do 30. 11. 2009 smlouvu s právním předchůdcem žalobce, na základě níž měl ve svém Clubu Masky zajišťovat reklamu, propagovat výrobky a obchodní jméno žalobce (Pivovaru Radegast a. s.); provozování Clubu Masky však stěžovatel ukončil již ke dni 31. 12. 2004, tedy před uplynutím sjednané doby. Tyto skutečnosti nezpochybňuje ani stěžovatel; sporné jsou pouze právní otázky, konkrétně zda závazek zanikl následnou nemožností plnění, odstoupením od smlouvy, či až "řádným uplynutím platnosti smlouvy o dílo", jak tvrdí stěžovatel. Dovodil-li odvolací soud, že závazek zanikl odstoupením od smlouvy a uložil-li mu povinnost vrátit žalobci odpovídající částku, nelze v tom za nastíněného skutkového stavu dle přesvědčení Ústavního soudu spatřovat porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Naopak argumentace stěžovatele se v tomto světle jeví jako účelová snaha vyhnout se důsledkům toho, že nedostál závazkům, které na sebe převzal; toho si ostatně musí být vědom sám stěžovatel.
Rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak se snaží dovodit stěžovatel, jeho odůvodnění nespočívá jenom v odkazu na judikát Nejvyššího soudu, a nelze mu vytýkat ani to, že by bylo málo důkladné. Odvolací soud téměř na třech stranách odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vyložil, proč má za to, že došlo k zániku závazku odstoupením od smlouvy. Z hlediska rozsahu je takové odůvodnění bezpochyby dostatečné; co se týče obsahu, lze uzavřít, že právní posouzení není v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, a proto ani v tomto ohledu není rozhodnutí v rozporu s právem na spravedlivý proces. Změnu právního názoru nelze považovat ani za překvapivou, a to nejen proto, že odvolací soud svůj právní názor na věc účastníkům předem sdělil u jednání, ale především proto, že otázka, zda došlo k zániku závazku odstoupením od smlouvy, již byla v řízení řešena a na ní postavil soud I. stupně své v pořadí první rozhodnutí ve věci. Tvrzení, že právní zástupce stěžovatele "nebyl sto účinně hájit procesní práva stěžovatele", proto považuje Ústavní soud za této situace za účelové, a to tím spíše, že stěžovatel neuvádí jediné procesní právo, které mělo být zkráceno.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. července 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu