ECLI:CZ:US:2011:1.US.1522.11.1
sp. zn. I. ÚS 1522/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně, ze dne 11. 5. 2009, č. j. 42 P 486/2008-145, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, č. j.28 Co 381/2009-175, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 30 Cdo 5113/2009-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírají ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 3. 2006, č. j. 9 Nc 802/2005-64, byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům v tom rozsahu, že není způsobilý nakládat s majetkem a finanční hotovostí přesahující výši jeho starobního důchodu. Následně podal návrh na navrácení způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu, jejž zdůvodňoval tím, že pro svůj věk už prakticky nebude mít příjem přesahující výši jeho starobního důchodu. Vzdor tomu uvedl, že nad rámec důchodu si vydělává pomocnými stavebními pracemi a je schopný s finančními prostředky hospodařit, což vyplynulo i z výpovědi jeho manželky. Hlavním důvodem podání návrhu stěžovatele byla skutečnost, že už 3 roky abstinuje a okolí při předložení občanského průkazu, ve kterém je omezení způsobilosti uvedené, na tuto skutečnost nereaguje kladně.
O uvedeném návrhu stěžovatele rozhodl Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 11. 5. 2009, č. j. 42 P 486/2008-145, tak, že návrh zamítl. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Proti v záhlaví citovaným rozhodnutím podal stěžovatel tuto ústavní stížnost, neboť má za to, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva garantovaná zejména článkem 5 a článkem 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Hlavní námitka stěžovatele směřuje zejména vůči tomu, že soudy nerespektovaly především zásadu proporcionality - ve vztahu k možnému omezení základních práv a svobod - a to konkrétně právo být způsobilý k právním úkonům a právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. Napadenému rozsudku Okresního soudu v Kladně lze podle stěžovatele konkrétně vytknout především to, že tento soud nevyčerpal všechny dostupné důkazní prostředky, na základě nichž by mohl dospět k jednoznačnému zjištění, že omezení způsobilosti k právním úkonům je nezbytným zásahem do stěžovatelových základních práv. Zjištění, že trpí trvalou duševní poruchou, u níž nelze očekávat zlepšení, není podle stěžovatele dostatečným důvodem zamítnutí návrhu; v rozhodnutí prvostupňového soudu tak podle stěžovatele absentuje řádné odůvodnění.
Stěžovatel dále uvedl, že doplnil-li krajský soud dokazování, je zřejmé, že v tomto řízení provedené důkazy svědčily v jeho prospěchu, avšak nebyly při úvahách soudu dostatečně zhodnoceny. Opětovně totiž odvolací soud vycházel především ze závěrů znaleckého posudku MUDr. K. Ch. ohledně trvalosti jeho duševní poruchy - alkoholické demence; z těchto závěrů však - podle stěžovatele - neplyne automatický předpoklad pro jeho omezení k právním úkonům. Navíc, ani soud druhého stupně nevyčerpal všechny důkazní prostředky, neboť si nevyžádal aktuální zprávu ošetřujícího lékaře (vycházel ze zprávy téměř čtyři roky staré) a nevyslechl zletilé děti stěžovatele, s nímž stěžovatel již několik let vede společnou domácnost.
Stěžovatel napadá i závěr Nejvyššího soudu, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam. Nejvyšší soud je totiž součástí soudní moci, jejímž hlavním cílem je ochrana základních práv a svobod; tomu by měl být přizpůsoben i výklad přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Upozorňuje na to, že předcházející řízení bylo zjevně postiženo vadou, jež má dle přesvědčení stěžovatele za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; to se týče úplnosti zjištění skutkového stavu, na základě něhož je možné způsobilost stěžovatele omezit, jakož i aplikace zásady proporcionality vedoucí k úvaze, zda zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům bude nezbytné.
Stěžovatel dodal, že pokud není jednoznačně prokázáno, že "zájem na ochraně základních lidských práv a svobod převyšuje zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo veřejných statků", nelze tato práva zásahem státní mocí jakkoliv omezit; ani u jednoho z napadených rozhodnutí však není tento zájem jasně identifikován. Častá bývá podle mínění stěžovatele argumentace soudů, že omezení způsobilosti k právním úkonům nelze chápat jako sankci, nýbrž jako určitý prvek ochrany toho, jemuž je způsobilost mít práva a povinností omezována, neboť i osoba nemajetná se může do budoucna zavázat k plněním, jimž není schopna dostát. Tomuto chápání ovšem podle stěžovatele odporuje zásada subsidiarity, podle které má zásadní přednost svobodný, autonomní jedinec, kterému nesmí být ze strany státu znemožněno realizovat svou představu o štěstí. Omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného, a to zejména v kontextu základních práv garantovaných především článkem 5 a článkem 10 Listiny. Je tedy předně nutné zkoumat, je-li tento způsob řešení nutný a zda neexistují jiné prostředky, jimiž by byla práva třetích osob nebo veřejné statky chráněny. Pokud však obecné soudy neidentifikovaly zájmy třetích osob či zájmy veřejné, nemohly stanovit ani přiměřená a omezující opatření práv stěžovatele. Samotná skutečnost, že určitá osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není - podle stěžovatele - důvodem omezení způsobilosti k právním úkonům; u omezení základních práv musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost nemocného k právním úkonům.
V závěru ústavní stížnosti se stěžovatel vyjadřuje k obsahu samotného znaleckého posudku MUDr. K. Ch., podle kterého se alkoholová demence projevuje nekritičností, zhoršenou rozpoznávací schopností; takovéto osobnostní charakteristiky se však podle stěžovatele vyskytují u mnoha osob důchodového věku.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně evidovaný pod sp. zn. 9 Nc 802/2005 (nyní evidovaný Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. P 234/2011. Zjistil, že Okresní soud v Kladně rozhodl svým rozsudkem ze dne 11. 5. 2009, č.j. 42 P 486/2008-145, tak, že:
"I. Návrh J. V., aby mu byla vrácena způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, se zamítá. [...] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. [...] III. ČR- Okresnímu soudu v Kladně se náhrada nákladů řízení nepřiznává."
Okresní soud mimo jiné uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 9 Nc 802/2005-64 ze dne 27. 3. 2006 byl J. V. (stěžovatel) omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není způsobilý nakládat s majetkem a finanční hotovostí, jehož cena a jejíž výše přesahuje výši starobního důchodu, který je jmenovanému vyplácen. Podáním z 5. 11. 2007 (srov. č.l. 98) zaslaným Okresnímu soudu v Kladně požádal stěžovatel o zrušení rozsudku o jeho omezení k právním úkonům. V rámci následujícího řízení provedl okresní soud dokazování jednak výslechem samotného stěžovatele (srov. číslo listu 132), jeho dalším písemným vyjádřením (srov. číslo listu 134); jako svědkyni soud rovněž vyslechl manželku J. V. a provedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. K. Ch. ze dne 8. 2. 2009 (pozn.: v dokumentu je zjevná písařská chyba, pokud je zde uvedeno 8. 2. 2008) (srov. číslo listu 119 - 127). Znalkyně byla rovněž vyslechnuta při jednání před soudem (srov. číslo listu 138), konaném dne 6. května 2009.
J. V. před soudem zejména uvedl (srov. číslo listu 132), že se tři roky nedotkl alkoholu. Trvalý pobyt má ve Valašských Kloboukách, ale v Kladně má nemocnou ženu, má zde také byt a každý třetí týden sem jezdí. Nadále provádí stavební činnost, jinak je v důchodu, měsíčně vydělává 20.000,- Kč, 10.000,- Kč pobírá jako důchod. V životě nebral žádné léky, ani pokud byl v ústavu. Způsobilost k právním úkonům chce vrátit proto, aby získal zpět řidičské oprávnění, a také proto, že při každodenním životě je pro něho ponižující mít v občanském průkazu uvedeno, že je nesvéprávný.
Z výpovědi manželky J. V. A. V. (srov. číslo listu 139), podle okresního soudu vyplynulo, že je s J. V. v kontaktu, prakticky denně si telefonují, jedenkrát za měsíc pak manžel za ní přijíždí. Manžel se velmi zlepší, změnil své chování, nyní se chová velmi dobře jak k ní, tak k dceři; když přijede, pak provede drobné opravy, přispívá na bydlení. Svědkyně dále podle okresního soudu uvedla, že manžel má důchod asi 9.300,- Kč, 10.000,- Kč si vydělá ve stavebnictví. Pokud nepobývá v Kladně, bydlí v domě u své dcery a syna ve Valašských Kloboukách; těm platí za bydlení a stravu kolem pěti tisíc korun měsíčně.
Ze znaleckého posudku MUDr. K. Ch. (srov. číslo listu 119 - 127) vzal okresní soud za prokázané, že stěžovatel (J. V.) i nadále trpí duševní poruchou, a to alkoholovou demencí, jde o poruchu trvalou s progresí chorobných změn. Ani v případě dlouhodobé a plnohodnotné abstinence nelze očekávat zlepšení. Tato porucha zásadním způsobem narušuje zejména rozpoznávací schopnosti a činí nemocného nekritickým. I přesto je však podle znalkyně J. Vr. zatím schopen nakládat se svým důchodem, v hrubých rysech je rovněž schopen chápat smysl tohoto soudního řízení.
Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že při jednání dne 6. 5. 2009 doplnila znalkyně svůj znalecký posudek ústně tak, že stěžovatel říká pravdu, pokud tvrdí, že abstinuje; to je také důvod, proč se jeho duševní porucha, která byla příčinou předchozího rozhodnutí soudu o omezení stěžovatele ke způsobilosti k právním úkonům, nyní stabilizovala. Pokud by stěžovatel - podle znalkyně -neabstinoval, pak by se jeho porucha výrazným způsobem prohlubovala, což by vedlo k nutnosti dalšího, širšího omezení. Na druhou stranu skutečnost, že se zdravotní stav J. V. stabilizoval, podle znalkyně neznamená, že se jeho stav zlepšil. S ohledem na stav, ve kterém se nyní stěžovatel nachází, není podle znalkyně možné počítat s tím, že objektivně došlo ke zlepšení jeho poruchy, jejíž součástí je velká míra nekritičnosti a neschopnost posoudí transakce s majetkem.
Okresní soud na základě těchto skutkových zjištění uzavřel, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že duševní porucha, kterou J. V. trpí, je trvalá a nelze očekávat zlepšení. Tyto závěry znaleckého posudku korespondují s dalšími provedenými důkazy, včetně výslechu samotného stěžovatele a s jeho písemnými projevy. Je pravda, že stěžovatel již nemá takové problémy, které měl v souvislosti s požíváním alkoholu v minulém období. Nicméně znalkyně uvedla, že tato stabilizace zdravotního stavu stěžovatele neznamená, že by i nadále netrpěl duševní poruchou trvalého rázu, u níž navíc nelze očekávat zlepšení. Proto, byť opatrovník stěžovatele (město Valašské Klobouky, ustanovený mu pro řízení) navrhl soudu, aby stěžovateli vrátil způsobilost k právním úkonům, soud takto nerozhodl a návrh stěžovatele zamítl.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2009, č. j. 28 Co 381/2009-175, tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Předně konstatoval, že doplnil dokazování zejména zprávami České správy sociálního zabezpečení v Praze (srov. č.l. 159), zprávu znalkyně MUDr. K. Ch. ze dne 16. 8. 2009 a 25. 8. 2009 (srov. č.l. 166 - 168), lékařskou zprávou MUDr. I. R., privátního psychiatra a psychoterapeuta (srov. č.l. 162), výpisem z evidence rejstříku trestů (číslo listu nepřiděleno), prohlášením J. K. ze dne 30. 7. 2009 (číslo listu nepřiděleno) a znaleckými posudky MUDr. J. N. ze dne 21. 10. 2005 a MUDr. J. K. ze dne 26. 1. 2005 (srov. č.l. 5 - 8 a 23 - 34). Ani takto doplněné dokazování však - podle krajského soudu - nemění nic na závěru soudu prvního stupně, že stěžovatel trpí alkoholovou demencí, která není jen přechodného charakteru. Tato duševní porucha byla u stěžovatele zjištěna znalkyní MUDr. J. K. v trestním řízení z ledna 2005, byla potvrzena i znalkyní MUDr. J. N. z října 2005 v rámci řízení o omezení způsobilosti právní úkonům a opětovně byla potvrzena v nynějším řízení znalkyní MUDr. K. Ch. Tato znalkyně vycházela podle krajského soudu nejen z vlastního vyšetření stěžovatele, ale i z předchozí zdravotní dokumentace, kterou nevytvořila, což je zcela standardní postup při zpracovávání znaleckých posudků z oboru zdravotnictví. Pokud jde o zprávu MUDr. I. R., který učinil při vyšetření stěžovatele v prosinci roku 2005 závěr, že stěžovatel není závislý na alkoholu, považuje odvolací soud tento závěr za vyvrácený shora jmenovanými znaleckými posudky znalkyně N. a K., které v témže období, zcela nezávisle na sobě, u stěžovatele alkoholovou demenci zjistily. Závěry znaleckých posudků nejsou podle krajského soudu nijak zpochybněny ani prohlášením J. K., že v letech 1982 až 1990 stěžovatele nikdy neviděl pít alkohol; nezpochybňuje je ani výpověď manželky stěžovatele o tom, jak se stěžovatel chová k rodině a že žije spořádaným životem. Skutečnost, že J. K. neviděl nikdy stěžovatele pít, neznamená podle krajského soudu, že tento nikdy alkohol nepil. Výpověď manželky stěžovatele podle odvolacího soudu dokládá toliko to, že stěžovatel je schopen jednání, v němž rozhodnutím soudu není nikterak omezen a že došlo ke stabilizaci jeho zdravotního stavu. Z toho důvodu také považoval odvolací soud za nadbytečný výslech dětí stěžovatele, neboť by nemohl přinést nic podstatného. To, že stěžovatel delší dobu abstinuje, je správné a vedlo to ke stabilizaci jeho zdravotního stavu. Na existenci a trvání duševní poruchy to však nemělo vliv.
Prvostupňový soud tedy podle odvolacího soudu věc posoudil správně. Bylo totiž zjištěno, že stěžovatel trpí duševní poruchou, alkoholovou demencí, která není jen přechodná a stěžovatel z tohoto důvodu "není schopen činit všechny úkony, neboť jeho schopnosti, zejména rozpoznávací, jsou omezeny". Proto je namístě omezení stěžovatele ve způsobilosti k právním úkonům tak jako dosud. Soudem vyslovené omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům má totiž dotyčnou osobu chránit a ve svém důsledku znamená ochranu jejich majetkových zájmů, spočívající například v absolutní neplatnosti všech právních úkonů, které taková osoba učiní, pokud jsou pokryty omezením způsobilosti k právním úkonům.
O dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, č. j. 30 Cdo 5113/2009-192, rozhodnuto tak, že se odmítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud uvedl, že v dovolání stěžovatele nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní právní význam. Stěžovatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. totiž podle Nejvyššího soudu dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Stěžovatel však ve svém dovolání podle Nejvyššího soudu neuvádí takové okolnosti, které by svědčily pro naplnění předpokladů obsažených v citovaném ustanovení.
K věci samé pak Nejvyšší soud prohlásil, že zbavení způsobilosti k právním úkonům nebo její omezení není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především k ochraně zájmů samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž osoba zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo osoba, jejíž způsobilost byla omezena, učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 občanského zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru Nejvyššího soudu nevykazuje rysy charakterizované formálním schématický pohledem na projednávaný případ bez snahy o individuální přístup tak, jak proti tomu ve své judikatuře brojí Ústavní soud.
III.
Okresní soud v Kladně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Poté, co byla místní příslušnost právě projednávané věci přenesena na Okresní soud ve Zlíně, vyjádřil se k ústavní stížnosti Okresní soud ve Zlíně. V podstatě uvedl, že se nestihl s danou věcí rozsáhle seznámit, nicméně má za to, že ve věci bylo rozhodnuto správně. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyjádřil souhlas.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí; souhlasil s případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. S případným upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným rozhodnutím nic nového nepřinášela.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud se problematikou omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům ve své judikatuře zabýval opakovaně. Například ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/04 z 7. 12. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 223) zdůraznil, že těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity), ale v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází (z níž vychází interpretace všech základních práv), lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku České republiky. Stejně tak Listina základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1). Působení těchto ústavních garancí je přitom mnohem intenzivnější ve vztazích vertikálních, tj. ve vztazích stát vs. jednotlivec; jde o zkrátka o situace, v nichž převažuje veřejný zájem nad zájmem jednotlivce; v těchto vertikálních vztazích se totiž uplatňují všechna základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní moc přímo zavazují.
Obecné soudy - podle přesvědčení Ústavního soudu - v právě projednávané všechna právě zmíněná východiska plně akceptovaly; postupovaly rovněž zcela v souladu s obsahem hlavy páté Listiny.
Jak již plyne i z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížností zpochybňuje zejména dokazování provedené v soudním řízení a právní názory obecných soudů, jež ze skutkových zjištění vyvodily. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavněkonformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod toho kterého stěžovatele.
K takovému závěru však Ústavní soud v této souzené věci nedospěl.
Odvolací soud, stejně jako i soud prvého stupně, ve svém rozhodnutí jasně vyložily, o jaké důkazy opřely svá skutková zjištění a k jakým skutkovým zjištěním v řízení dospěly. Po provedeném dokazování (mj. znaleckým posudkem a zprávami z oboru zdravotnictví - psychiatrie z února a srpna 2009 a z výpovědí znalkyně z 6. 5. 2009) soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel trpí takovým duševním onemocněním, které mu znemožňuje nakládat s majetkem a finanční hotovostí, jehož cena a jejíž výše přesahuje výši starobního důchodu, přičemž dané onemocnění není jen přechodného rázu. Není tedy správné tvrzení stěžovatele, že soudy vycházely z neaktuálních zdravotnických posudků. Tu nelze přehlédnout ani výpověď znalkyně MUDr. Ch. při ústním jednání dne 6. 5. 2009, že stěžovatel je schopen uzavírat ústní smlouvy o sumě odpovídající výši jeho důchodu; pokud by uzavřel ústní smlouvu o sumě vyšší, pak je namístě, aby ji za něj uzavřel opatrovník. To pak znalkyně ještě konkretizovala v přípisu Krajskému soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009 (č.l. 168) tak, že u stěžovatele doporučila možnost hospodařit s penězi ve výši důchodu, tj. cca 9.500,- Kč (s možností zvýšení v případě valorizace důchodu). I když je takový závěr z části závěrem právním, jenž přísluší soudu, je v celém kontextu věci přijatelné, jestliže jej obecné soudy akceptovaly.
Uvedená zjištění odpovídají vykonaným důkazům, jejichž hodnocení nevybočuje z mezí ústavnosti. Podle §10 odst. 2 OZ platí, že pokud fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí. Vzhledem k tomu, že obecné soudy ústavněkonformním způsobem zjistily, že byla naplněna hypotéza této normy, jak je výše uvedeno, postupovaly zcela v souladu se zákonem i s ústavním pořádkem, jestliže způsobilost stěžovatele k právním úkonům ponechaly omezenou způsobem, uvedeným ve výroku rozhodnutí soudu prvého stupně. Za daných okolností tak nelze než dovodit, že jejich právní závěr je výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů (§10 odst. 2 OZ), jež je v mezích ústavnosti a není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Oba soudy jasně vymezily, co je v případě stěžovatele omezením způsobilosti k právním úkonům chráněno (srov. podrobnou rekapitulaci pod bodem II tohoto usnesení); šlo přitom nejen o ochranu majetkové sféry samotného stěžovatele a jeho rodiny, ale také o ochranu třetích osob, které by mohly se stěžovatelem vstupovat do nejrozličnějších závazků, jejichž všechny důsledky není stěžovatel sto odhadnout. Namítá-li pak stěžovatel, že soudy měly zvolit jiné alternativní opatření, jímž by bylo dosaženo stejné ochrany, pak je otázkou, jak jinak by měly soudy nastalou situaci řešit; ostatně, ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou konkrétní variantu řešení nenavrhuje. Podle názoru Ústavního soudu naopak obecné soudy řešily celou věc proporcionálně, neboť autonomii samotného stěžovatele šetřily v míře odpovídající a dostatečné.
Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu