ECLI:CZ:US:2011:1.US.1538.11.1
sp. zn. I. ÚS 1538/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Š. P., zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem Lesnická 52, 613 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 4 To 62/2010, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2011, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 4 To 62/2010 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo ke stížnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, č. j. 50 T 3/2010-7169 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), jímž bylo podle §188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto o vrácení trestní věci vedené proti stěžovateli a dalším obviněným k došetření.
Mezi hlavní důvody pro vrácení věci k došetření shledané krajským soudem patřila skutečnost, že některé důkazní prameny byly získány při prohlídkách jiných nebytových prostor provedených na základě povolení vydaného státním zástupcem a tedy, dle názoru krajského soudu, s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz) nezákonně. Vrchní soud však shledal takovéto důkazy použitelné s ohledem na stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 31/10 (č. 426/2010 Sb.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu a poukazuje na odlišná stanoviska soudců Stanislava Balíka, Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové k němu. Upozorňuje, že odlišná stanoviska mohou být základem pro pozdější rozhodování Ústavního soudu o téže otázce (viz zamítavý nález k volebním kaucím sp. zn. Pl. ÚS 3/96 a odlišná stanovisky čtyř soudců, kdy zejména společné odlišné stanovisko soudců Klokočky a Paula se stalo základem pro vyhovující nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000).
Napadené usnesení vrchního soudu nelze dle stěžovatele považovat za ústavně konformní, neboť je vydáno na základě neústavního výkladu intertemporálních účinků derogačního nálezu Pl. ÚS 3/09 ve stanovisku Pl. ÚS-st. 31/10 ve vztahu k doposud neukončeným trestním řízením, v nichž slouží důkazy získané při nezákonné prohlídce jiných prostor jako důkaz. Usnesení tak porušuje stěžovatelova práva ústavně zaručená čl. 7, čl. 10, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Proto stěžovatel navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
Co se týče stěžovatelem uváděné judikatury Ústavního soudu, jejím základem byly buďto stížnosti odsouzených podané až po úplném ukončení trestního řízení, nebo se jednalo o stížnosti proti příkazu státního zástupce k provedení prohlídky vznesené z pozice subjektu, který jejím prováděním měl být dotčen v souvislosti s tím, že prohlídka byla provedena u něj. Nešlo tedy o posuzování rozhodnutí obecných soudů vydaných po předběžném projednání obžaloby dle §188 trestního řádu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj