ECLI:CZ:US:2011:1.US.1563.11.1
sp. zn. I. ÚS 1563/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm o ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, čj. 48 T 8/2008 - 9536, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2011, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho práv zaručených čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, které jednotlivým subjektům slouží k ochraně jejich práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto rámci zejména soudů. Ústavní soud ve vztahu k nim nastupuje jako poslední možný prostředek - v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří proto zásada subsidiarity, v jejímž rámci je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 citovaného zákona).
Dotazem u Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zjištěno, že stěžovatel podal, již dne 25. 5. 2011, proti shora označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, dovolání, o kterém ještě Nejvyšší soud České republiky nerozhodl. Tuto skutečnost však ve své ústavní stížnosti, podané o 5 dní později, nezmínil. Z důvodů shora uvedených je proto třeba posoudit ústavní stížnost, s ohledem na zásadu subsidiarity, jako nepřípustnou. Pokud by Ústavní soud tuto ústavní stížnost věcně posoudil před rozhodnutím o podaném dovolání, mohl by tak nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, v tomto případě Nejvyššího soudu. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí příslušných soudů, zbytečně by prodlužoval své řízení.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo než aby soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu