ECLI:CZ:US:2011:1.US.1605.11.1
sp. zn. I. ÚS 1605/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 9. 6. 2010, čj. 18 C 24/2006 - 52, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2011, čj. 16 Co 67/2011 - 86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho základní právo podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv, protože neprovedly jím navrhované důkazy, které měly prokázat, že není otcem nezletilé a že není ani jejím pravděpodobným otcem. Soudy obou stupňů vycházely z předpokladu, že jsou splněny podmínky pro aplikaci §95 odst. 2 zákona o rodině s tím, že je pravděpodobným otcem.
Z obsahu předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 9. 6. 2010, čj. 18 C 24/2006 - 52, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matky částku 52.000,- Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se se stěžovatelem seznámila v zaměstnání, chodit spolu začali v červnu 2005 a měli spolu intimní styky, při nichž nepoužívali žádnou ochranu proti početí. Těhotenství zjistila žalobkyně v srpnu 2005. Vztah se stěžovatelem skončil v listopadu 2005, kdy se vrátil ke své bývalé přítelkyni a žalobkyně se odstěhovala k rodičům. Okresní soud odkázal na ustanovení §95 odst. 1 a 2 zákona o rodině a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pravděpodobným otcem nezletilé je stěžovatel. Stěžovateli tedy svědčí domněnka otcovství podle §54 odst. 2 zákona o rodině. Žalobkyně svůj nárok vůči stěžovateli uplatnila ve výši 52.000,- Kč, která sestávala z výživného pro dítě 300,- Kč týdně, příspěvku na přiměřenou úhradu výživy žalobkyně po dobu dvou let, výbavičky a nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Celkový nárok tedy dosáhl výše 90.839,- Kč, ale jelikož tato suma převyšuje požadovaných 52.000,- Kč, vázán návrhem, žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek okresního soudu v částce 42.364,- Kč, v částce 9.636,- Kč žalobu zamítl. V návaznosti na to nově rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud měl výhrady pouze k výpočtu přiznané částky. K odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že pokud v řízení před okresním soudem netvrdil, že s žalobkyní neměl v rozhodné době pohlavní styk, nemůže toto tvrzení, jako nové, uplatnit v odvolacím řízení, takže jeho námitka, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, není důvodná. Pokud jde o stanovení výše nároku, okresní soud pochybil, pokud žalobě vyhověl zcela. Nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyní uplatněné nároky nemůže překročit. Za tohoto stavu věci byla žalobkyně, podle závěru odvolacího soudu, úspěšná do částky 42.364,- Kč a ve zbytku bylo nutno žalobu zamítnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s prováděním důkazů, jejich hodnocením a s právními závěry soudů obou stupňů. Tím mělo v dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Podrobně se zabývaly argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud se s právním hodnocením i závěry odvolacího soudu zcela ztotožnil a v plném rozsahu na ně odkazuje. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu