ECLI:CZ:US:2011:1.US.1646.11.1
sp. zn. I. ÚS 1646/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: BAYTON, a. s., se sídlem Praha 9, Slévačská 744/1, zastoupeného JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 1601/47, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 3. 2009, čj. 9 C 88/2008 - 725, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, čj. 29 Co 379, 380/2009 - 816, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 2011, čj. 28 Cdo 314/2011 - 859, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž prvým Obvodní soud pro Prahu 9 uložil, výrokem I., žalovaným ČKD Praha Holding, a. s., a BAYTON, a. s., povinnost vydat žalobcům ve výroku specifikované nemovitosti v k. ú. Vysočany v obci Praha. Pod bodem II. - IV. výroku rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek obvodního soudu potvrzen ve výroku I. ve věci samé, ve výrocích II. - IV., tedy pokud jde o náklady řízení, byl zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele zamítnuto.
Stěžovatel ve sporu o vydání nemovitosti, ve kterém žalobci uspěli, vystupoval na straně žalované. S výsledkem sporu nesouhlasí, protože byl zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí a vykonával k nim vlastnické právo, které požívá ochrany podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Základní premisou pro rozhodnutí obecných soudů byl závěr, že budova, kterou má vydat, je součástí továrního komplexu, ve kterém se nachází, a neztratila svůj stavebně-technický charakter. Tento názor obecných soudů stěžovatel nesdílí, neboť budova je právně i fakticky samostatnou stavbou s vlastním právním osudem. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na ochranu vlastnictví a zároveň došlo i k neoprávněnému zásahu do principu právní jistoty a principu rovnosti.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 3. 2009, čj. 9 C 88/2008 - 725, byla žalovaným ČKD Praha Holding, a. s., a BAYTON, a. s., uložena povinnost vydat žalobcům ve výroku specifikované nemovitosti v k. ú. Vysočany v obci Praha. Pod bodem II. - IV. výroku bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Obvodní soud tak rozhodl poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení od podání žaloby v roce 1992, v němž předchozí rozsudky, jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor na řešení daného sporu.
Po rozsáhlém dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že fyzická sounáležitost či konstrukční závislost mezi objekty zůstala zachována, nikdy od sebe nebyly odděleny stavebními úpravami tak, aby se jednalo o samostatné, na sobě nezávislé stavby. Tuto skutečnost lze podpořit odkazem na veškeré dobové dokumenty, které považují za tovární komplex, vedený pod č.p. 203, všechny objekty. Soud dále poukázal na znalecký posudek ČVÚT ze dne 10. 7. 2002, který jednoznačně konstatoval, že stavba č.p. 203 tvoří jeden celek a že administrativní část nebyla samostatnou stavbou, ale byla součástí objektu č.p. 203. Administrativní objekt je tedy součástí celého továrního komplexu, jejíž zbývající část byla již žalobcům vydána a tvoří jedinou věc v právním slova smyslu, tedy celek podrobený jednomu právnímu režimu. Za takové situace je jediným zákonným řešením sporu rozhodnutí o jejím vydání, včetně pozemku, na kterém je postavena.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil výrok I. obvodního soudu pouze tak, že v řízení bylo na straně žalobců pokračováno s právními nástupkyněmi žalobce Z. W., který v průběhu odvolacího řízení zemřel. Odvolací soud v podstatě odkázal na odůvodnění rozsudku obvodního soudu, pokud se týká rozhodnutí o věci samé, s nímž se ztotožnil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl, i když se zřejmě jedná o písařskou chybu, neboť z odůvodnění usnesení vyplývá, že dovolání shledal nepřípustným.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů v podstatě ve stejném smyslu a rozsahu, jako v řízení před těmito soudy.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Po přezkumu ústavnosti řízení před obecnými soudy a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Podrobně se zabývaly všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. V plném rozsahu lze tedy odkázat na text jejich odůvodnění. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc několikrát prošla, za téměř 20 let trvání tohoto sporu, všemi stadii řízení před obecnými soudy, ve kterém byly podrobně zkoumány všechny aspekty sporu. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu