ECLI:CZ:US:2011:1.US.1648.11.1
sp. zn. I. ÚS 1648/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky České Podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 63998530, se sídlem Budějovická 5, Praha 4, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2011, č. j. 64 Co 418/2010-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tím, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 28 C 185/2008-138, zastavil řízení o žalobě žalobkyně (vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti) ohledně částky 4.463,- Kč, ohledně částky 7 510,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 14.448,- Kč a zaplatit České republice náklady státu vynaložené na znalečné ve výši 8.726,- Kč.
Soud prvého stupně rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně jako postupník domáhala na žalované (stěžovatelce) zaplacení částky 11.973,- Kč s přísl. s tím, že postupiteli (Z. D.) bylo při dopravní nehodě dne 20. 12. 2007 poškozeno jeho vozidlo pojištěncem žalované (stěžovatelky). Po dobu opravy měl postupitel zapůjčeno náhradní vozidlo (a to v době od 21. 12. 2007 do 14. 1. 2008), tedy celkem po dobu 25 dnů, za což uhradil půjčovně částku 27.639 - Kč včetně DPH, kterou co do výše 23.800,- Kč - tedy po odpočtu tzv. pevných nákladů za ujeté kilometry s DPH - uplatnil u žalované. Žalobkyně nabyla pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s poškozeným Z. D. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že stěžovatelka zaplatila nejprve pouze částku 16.111,- Kč, dále (a to ještě před podáním žaloby) uhradila částku 4.463,- Kč s tím, že hradila částku 800,- Kč půjčovného denně bez DPH. Soud prvého stupně při určení obvyklé výše půjčovného vyšel ze znaleckého posudku znalce DEKRA AUTOMOBIL, a. s., z nějž zjistil obvyklou výši půjčovného částkou 683,- Kč za den bez DPH; nepřihlédl k předchozímu znaleckému posudku Ing. K., který stanovil obvyklou výši půjčovného částkou 382,- Kč za den bez DPH. Žalobkyně se vedle nároku na půjčovné domáhala též nároku na náhradu nákladů právního zastoupení. Soud prvého stupně vyšel z částky 683,- Kč denně bez DPH jako z obvyklé výše půjčovného, shledal, že žalovaná (stěžovatelka) zaplatila žalobkyni vyšší částku půjčovného a žalobu proto zamítl. Po právní stránce shledal odpovědnost žalované podle ustanovení §9 odst. 1 zák.č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla; z hlediska rozsahu škody tuto stanovil v souladu s ustanovením §442 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle nichž se hradí skutečná škoda a ušlý zisk; nutně a účelně vynaložené náklady ve vyšší výši na vypůjčení osobního automobilu ve srovnání s náklady, jež by jinak poškozený vynaložil na provoz svého automobilu, jsou považovány za skutečnou škodu. Vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že stěžovatelka zaplatila žalobkyni škodu ve tříměsíční lhůtě, neshledal důvodným požadavek na zaplacení nákladů za právní zastoupení při uplatnění nároku s tím, že na tyto náklady má poškozený nárok podle §6 odst. 2 písm. g/ zák.č. 168/99 Sb. jen v případě marného uplynutí tříměsíční lhůty stanovené v §9 odst. 3 zák.č. 168/99 Sb. nebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem. Vyšel ze zjištění, že pojistná událost byla uplatněna dopisem ze dne 14. 1. 2008, žalovaná plnila dne 1. 3. 2008 a dále dne 3. 4. 2008, tedy ve stanovené lhůtě. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. a žalované přiznal náklady právního zastoupení. Výrok o povinnosti žalobkyně zaplatit znalečné odůvodnil ustanovením §148 o. s. ř. a podle výsledků řízení tyto uložil zaplatit žalobkyni, která nebyla v řízem úspěšná.
Krajský soud jako soud odvolací soud rozhodl následovně:
"Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku m ě n í tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7.510,- Kč od 8.4.2008 s 10,5% útokem z prodlení a dále s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB a platné pro první den následujícího kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7% bodů do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízem před soudy obou stupňů ve výši 69.668,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. J. P.
Žalovaná je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení 8.726,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 4.".
V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl odvolací soud především následující:
"Odvolací soud shledal důvodným požadavek žalobkyně na zaplacení částky půjčovného ve výši 800 - Kč za jeden den + DPH ve výši 19%, což za 25 dní činí celkovou částku 23 800 - Kč (800,- Kč x 25 dní = 20.000,- Kč, 19% z 20.000,- Kč = 3.800,- Kč, celkem tedy 23 800,- Kč). Z částky 23.800,- Kč bylo vyplaceno 20.574,- Kč (23.800,- Kč - 20.574,- Kč = 3.226- Kč). Výše půjčovného byla zjištěna ze smlouvy o zapůjčení náhradního vozidla, skutečnost, že poškozený zaplatil celkovou částku 27.639,- Kč zjištěna z faktury ze dne 14.1.2008 a z příjmového pokladního dokladu ze dne 14.1.2008. Žalobkyně po žalované požadovala částku 23.800,- Kč, po odečtení částky 3,80 Kč za ujetých 849 km (3,80 Kč x 849 = 3.226,20 Kč s DPH 19% ve výši 612,98 Kč - 3.839,18 Kč), kterou na žalované nepožadoval.
Odvolací soud se zabýval důvodnosti požadavků žalované na odečtení pevné sazby 3,80 Kč za ujetý jeden kilometr ze sazby půjčovného, celkem tedy za 849 km částky 3.226,- Kč, o nichž vyplacené pojistné krátila, kterou žalovaná odůvodňovala tím, že poškozený po dobu opravy svého automobilu tento nepoužívá a tudíž si jej neopotřebovává. Poškozený v případě jím nezaviněné dopravní nehody utrpěl škodu na svém automobilu, který musí být opraven. Skutečnost, že po dobu opravy je nucen užívat jiný automobil, za nějž musí uhradit půjčovné, které je mu nahrazeno pouze v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů, jak vyplývá z konstantní judikatury NS ČR, tedy i z rozsudku NS ČR sp.zn. 25 Cdo 3911/2007, na nějž žalovaná odkazuje, musí uhradit náklady ve výši 3,80 Kč zajeden ujetý kilometr, které mu nahrazeny nejsou. Mělo-li by být půjčovné opětovně kráceno o tuto částku, byl by tím poškozený opětovně poškozen. Poškozený je vyloučen z užívání svého automobilu z důvodu jím nezaviněné dopravní nehody, přesto tím utrpí škodu minimálně v rozsahu nákladů na pevnou sazbu za ujeté kilometry a nelze na něm důvodně požadovat hrazení této částky opětovně. Byla-li by vedena úvaha tímto směrem, tedy, že poškozený neopotřebovává svůj automobil, pak by bylo třeba přihlédnout i k té skutečnosti, že automobil poškozený při dopravní nehodě a následně opravený má obvykle nižší hodnotu, než automobil nepoškozený. Za této situace nelze klást k tíži poškozeného další úhradu těchto pevných nákladů za ujeté kilometry, neboť poškozený je v důsledku dopravní nehody jím nezaviněné a způsobené osobou třetí, nucené vyloučen z užívání svého automobilu; odečítat za této situace ještě od částky poškozeným zaplaceného půjčovného, na jehož náhradu v rozsahu účelně a nutně vynaložených nákladů, má právo proti žalované, ještě další náklady ve výši pevné sazby za ujeté kilometry v důsledku tzv. neopotřebovávání jeho vlastního automobilu, nemá oporu ani v dostupné judikatuře a bylo by jeho dalším nepřiměřeným poškozením, když již samotná skutečnost, že jeho automobil byl poškozen, je snížením hodnoty automobilu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud shledal důvodným požadavek žalobkyně na zaplacení částky 3.226,- Kč, žalovanou neoprávněně odečtené od nákladů na půjčovné, shledal důvodným též požadavek žalobkyně na náklady právního zastoupení ve výši 4.284,- Kč zjištěné z faktury č. 2008/22 ze dne 25.3.2008, kterou žalobkyně zaplatila za právní zastoupení, jak bylo zjištěno z příjmového pokladního dokladu ze dne 18.4.2008. Žalobkyně se na advokáta obrátila zcela po právu, neboť pojistné plnění bylo žalovanou neoprávněně zkráceno, a odvolací soud proto uzavřel, že požadavek na zaplacení nákladů na právní zastoupení je v souladu s ustanovením §6 odst. 2 písm. d/ zák.č. 168/1999 Sb. V projednávané věci bylo pojistné plnění neoprávněně kráceno a v takovém případě citované ustanovení přiznává pojištěnému právo na účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením.
Důvodným shledal odvolací soud též požadavek na zaplacení příslušenství pohledávky...".
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla v podstatě následující.
Městský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2703/2006, tedy že skutečnou škodou je rozdíl mezi náklady na vypůjčení náhradního osobního automobilu a náklady, jež by poškozený, nebýt škodné události, vynaložit na provoz svého automobilu. Stěžovatelka se naopak ztotožňuje s tím, že tzv. pevné náklady je nutné při výpočtu skutečné škody odečítat od půjčovného vždy, neboť ty nejsou skutečnou škodou. Pevné náklady jsou totiž ty náklady, které by poškozenému vznikly, i kdyby nedošlo k dopravní nehodě. Pevnými náklady se rozumí jednak opotřebení (stárnutí) vozidla provozem (ujetými kilometry) a dále i odpovídající související náklady na údržbu (zejména opotřebením pneumatik, brzd, provozních kapalin atd.), ke kterým by došlo, kdyby vozidlo nebylo v opravě a poškozený by jezdil s vlastním vozidlem ve stejném rozsahu jako s náhradním. Tyto náklady se tedy kalkulují za každý km, který by ujel poškozený vlastním vozidlem a při výpočtu škody se logicky vždy odečítají od ceny půjčovného. Pokud by už Městský soud v Praze dospěl k právnímu závěru, že stěžovatelka nemá právo na to, aby odečítala tzv. pevné náklady od nákladů na vypůjčení náhradního vozidla, pak měl stěžovatelku poučit podle §118a odst. 2 o. s. ř. tak že se hodlá odchýlit od závazné judikatury Nejvyššího soudu a vyzvat stěžovatelku, aby doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy. Napadené rozhodnutí městského soudu tudíž bylo tzv. překvapivým rozhodnutím a narušil princip právní jistoty. Sazba půjčovného požadovaná žalobkyní ve výši 929,- Kč + DPH/den výrazně vybočuje z cen v místě a čase obvyklých zjištěných znalci. Stěžovatelka v této souvislosti prohlásila, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním stavu a právním hodnocením věci Městským soudem v Praze.
Městský soud uvedl ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě následující: "...na rozdíl od soudu I. stupně nabyl přesvědčení, že žalobkyně coby poškozená má nárok na zaplacení půjčovného v souvislosti s použitím náhradního vozidla po dobu opravy vlastního vozidla poškozeného dopravní nehodou, nikoliv však v celé výši zaplacené za půjčení náhradního vozidla, nýbrž po odečtení tzv. kilometrovného ve výši 3.226,- Kč (což žalobkyně ani v žalobě nepožadovala), t.j. ve výši, která převyšovala náklady spojené s užitím vlastního vozidla, a neakceptoval požadavek stěžovatelky, aby toto tzv. kilometrovné (pevná sazba za ujeté kilometry) bylo odečteno znova. Současně považoval odvolací soud za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení žalobkyně, když při uplatnění nároku na vyplacení požadovaného pojistného plnění u stěžovatelky vznikl spor. Závěry odvolacího soudu, jež jsou podrobněji rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odkazuji, jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, již stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje a na kterou i odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazuje....".
Vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky uvedla zejména následující. V daném případě nebyl spor veden o pevnou denní taxu půjčovného, jak tvrdí stěžovatelka, ale o možnost odpočítávat náklady za ujeté kilometry. Samotný Městský soud v Praze v napadeném rozsudku správně konstatuje, že stěžovatelka uznala denní sazbu půjčovného v místě a čase obvyklou za vozidlo Škoda Fabia ve výši 800,- Kč + DPH, a že spor byl veden toliko o nesmyslném odečítání nákladů za ujeté kilometry z pevné sazby půjčovného. Nelze přece připustit, aby účastník dopravní nehody, jenž ji nezavinil, byl krácen na svých právech v souvislosti s vypůjčením náhradního vozidla tím, že mu od pevné a standardní sazby půjčovného, jež je v místě a čase obvyklá, budou odpočítávány ještě náklady účtované půjčovnou za ujeté kilometry po dobu, kdy vypůjčení náhradního vozidla trvá. "Nehledě na to, že poškozený nesl tyto náklady za ujeté kilometry již ze svého a jejich proplacení po pojišťovně viníka dopravní nehody, ani nepožadoval."
Stěžovatelka v replice k vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejší účastnice setrvala na svých předchozích názorech a argumentaci. Tedy především uvádí, že pokud městský soud ve svém vyjádření hovoří o požadavku stěžovatelky na znovu - odpočet tzv. kilometrového, tak ve skutečnost dle stěžovatelky o žádný "odpočet znovu" nešlo. Městský soud v Praze dle stěžovatelky nerespektoval názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2703/2006. Tzv. kilometrovné neboli pevné náklady je nutné odečítat od půjčovného vždy, neboť tyto nejsou skutečnou škodou, poněvadž poškozené vozidlo se neopotřebovává jízdou. Pevné náklady jsou totiž ty náklady, které by poškozenému vznikly, i kdyby nedošlo k dopravní nehodě. Pokud však Městský soud v Praze dospěl ke skutkovému závěru, že cena v místě a čase obvyklá za náhradní vozidlo je 800,- KČ/den + DPH, pak měl žalobu bez dalšího zamítnout, neboť 3,80 Kč za ujety kilometr je nad rámec této ceny obvyklé.
III.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní stížnost stěžovatelky je ve své podstatě postavena na názoru, dle kterého jí náleží právo odečíst si z půjčovného tzv. pevné náklady, které v projednávané věci činily částku 3,80 Kč na jeden ujetý kilometr, tedy ve výsledku částku 3.226,- Kč. Právě tuto částku si žalovaná odečetla a vedlejší účastnici tak vyplatila celkovou částku toliko 20.574,- Kč.
Tudíž, ústavní stížnost ve své podstatě směřuje proti rozhodnutí o částce bagatelní; to platí tím spíše pro stěžovatelku, která je v pozici pojišťovny. To stěžovatelka v ústavní stížnosti poněkud opomíjí, byť sama (v podstatě) výslovně uvádí, že její dovolání není přípustné dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro bagatelnost.
Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, zejména za situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. své rozhodnutí neodůvodnily, odůvodnění by se příčilo pravidlům logiky, či bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Podstatou ústavní stížnosti je v podstatě pouze polemika s názorem Městského soudu v Praze na otázku, co jsou v konkrétní věci náklady účelně vynaložené na vypůjčení náhradního vozidla. Z vlastní interpretace uvedené otázky, dovolávajíc se i tvrzené rozhodovací praxe jiných soudů, stěžovatelka svůj tvrzený nárok vyvozuje. V této souvislosti je však třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatelka zastává názor, lišící se od názoru přijatého v napadeném rozhodnutí, sama o sobě není důvodem vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není totiž v zásadě oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky, spadající do oblasti práva podústavního, nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli soudu Ústavního.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
IV.
Nad rámec toho uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatelka ve svých podáních v řízení o ústavní stížnosti adresuje městskému soudu i vedlejší účastnici výtky, že nepochopily podstatu nyní projednávané věci. Ve skutečnosti je tomu naopak; je to stěžovatelka, která nebyla s to podstatu sporu reflektovat.
Totiž, stěžovatelka se před odvolacím soudem i v ústavní stížnosti domáhá práva odečíst si z půjčovného tzv. pevné náklady, které v projednávané věci činily částku 3,80 Kč na jeden ujetý kilometr, tedy ve výsledku částku 3.226,- Kč.
Tu však stěžovatelka přehlíží, že ani městský soud ani vedlejší účastnice stěžovatelce toto právo neupírají. Naopak, toto její právo již bylo realizováno, a to přímo vedlejší účastnicí. Totiž, vedlejší účastnice nežádala po stěžovatelce náhradu veškeré částky, kterou zaplatila za půjčení náhradního vozidla (tedy 27.639,- Kč), nýbrž odečetla z této částky právě tzv. pevné náklady, jejichž odečtení se přitom stěžovatelka domáhala.
Jinými slovy, jestliže by se vedlejší účastnice domáhala zaplacení veškerého půjčovného (tedy 27.639,- Kč), stěžovatelka by (snad) nutnost odečtení tzv. pevných nákladů namítat mohla. Jak již bylo uvedeno výše, o takový případ však v nyní posuzované věci nešlo.
Stěžovatelce bylo přitom dostatečně vysvětlováno (jak v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, tak ve vyjádření odvolacího soudu a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti), že se stěžovatelka ve skutečnosti domáhá odečtení téže hodnoty opětovně, což stěží může mít rozumný smysl (srov. např. str. 4 a 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu: "Žalobkyně po žalované požadovala částku 23.800,- Kč, po odečtení částky 3,80 Kč za ujetých 849 km (3,80 Kč x 849 = 3.226,20 Kč s DPH 19% ve výši 612,98 Kč - 3.839,18 Kč), kterou na žalované nepožadoval... musí uhradit náklady ve výši 3,80 Kč zajeden ujetý kilometr, které mu nahrazeny nejsou. Mělo-li by být půjčovné opětovně kráceno o tuto částku, byl by tím poškozený opětovně poškozen. Poškozený je vyloučen z užívání svého automobilu z důvodu jím nezaviněné dopravní nehody, přesto tím utrpí škodu minimálně v rozsahu nákladů na pevnou sazbu za ujeté kilometry a nelze na něm důvodně požadovat hrazení této částky opětovně.").
Jinými slovy, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je naopak plně ve shodě s tím, co stěžovatelka z jí citované judikatury, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2703/2006, dovozuje. Stěžovatelka z uvedeného rozsudku cituje (srov. str. 1 doplnění ústavní stížnosti a str. 1 repliky stěžovatelky) především následující právní názor: "skutečnou škodou je rozdíl mezi náklady na vypůjčení náhradního osobního automobilu a náklady, jež by poškozený, nebýt škodné události, vynaložil na provoz svého automobilu.". Tento právní názor stěžovatelka dále to rozvíjí (srov. str. 4-5 ústavní stížnosti) citací následujících slov uvedeného rozsudku: "Škodu představuje půjčovné, zaplacené za vypůjčení vozidla srovnatelného s poškozeným, pokud převyšuje výdaje spojené s užitím vlastního vozu... Skutečnou škodou je rozdíl mezi náklady na vypůjčení náhradního osobního automobilu a náklady, jej by poškozený, nebýt škodné události, vynaložil na provoz svého automobilu: avšak vždy je třeba vycházet z konkrétní situace.". Z citovaného rozsudku pak stěžovatelka dovozuje, že tzv. pevné náklady - tj. náklady, jež by poškozený, nebýt škodné události, vynaložil na provoz svého automobilu - skutečnou škodou nejsou, a proto neexistuje povinnost je poškozenému nahradit. Nicméně, jak bylo již shora vysvětleno, odvolací soud tento názor stěžovatelky (vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2703/2006) respektoval; vedlejší účastnice totiž nežádala po stěžovatelce náhradu veškeré částky, kterou zaplatila za půjčení náhradního vozidla (tedy 27.639,- Kč), nýbrž odečetla z této částky právě tzv. pevné náklady, jejichž odečtení se přitom stěžovatelka domáhala. Tedy právo stěžovatelky na odpočet tzv. pevných nákladů bylo realizováno, byť místo stěžovatelkou přímo vedlejší účastnicí. Ostatně, i odvolací soud v napadeném rozsudku na adresu vedlejší účastníce (žalobkyně) výslovně uvádí například: "...musí uhradit náklady ve výši 3,80 Kč zajeden ujetý kilometr, které mu nahrazeny nejsou." (srov. např. str. 5 nahoře napadeného rozsudku).
Mimo to, městský soud svůj závěr ještě posiluje o následující argumentaci: "Byla-li by vedena úvaha tímto směrem, tedy, že poškozený neopotřebovává svůj automobil, pak by bylo třeba přihlédnout i k té skutečnosti, že automobil poškozený při dopravní nehodě a následně opravený má obvykle nižší hodnotu, než automobil nepoškozený.". Na tuto argumentaci sama stěžovatelka nijak ani nereaguje.
Stěžovatelka dále namítá, že ji měl Městský soud v Praze poučit podle §118a odst. 2 o. s. ř., tedy že se hodlá (prý) odchýlit od závazné judikatury Nejvyššího soudu a vyzvat stěžovatelku, aby doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy.
Nicméně, jak bylo shora vysvětleno, Městský soud v Praze se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. To již proto, že je-li mylná premisa této úvahy stěžovatelky (totiž že Městský soud v Praze se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu), je tedy mylný i vývod z ní stěžovatelkou vyvozený, že by odvolací soud porušil svoji poučovací povinnost. Ostatně stěžovatelka ani netvrdí, jaké doplnění jejích tvrzení a důkazních návrhů je vůbec myslitelné.
Ústavní soud tedy konstatuje, že stěžovatelka odchýlení se napadeného rozsudku od judikatury soudu nedoložila, takže nemůže jít ani o tzv. překvapivé rozhodnutí, jimž by se byl princip právní jistoty narušil.
K tomu lze dodat, že sama vedlejší účastnice například v odvolání (č. l. 143) argumentovala, že si byla (resp. postupitel) vědoma skutečnosti, že na úhradu tzv. pevných nákladů nárok nemá, neboť tuto částku by vynaložila i v případě, že by používala své vlastní vozidlo, kdyby nedošlo k jeho poškození při dopravní nehodě, kterou nezavinila; vysvětlovala, že stěžovatelka by měla právo odpočítat tzv. pevné náklady za ujeté kilometry pouze v případě, že by vedlejší účastnice požadovala po stěžovatelce i úhradu tzv. pevných nákladů. Jinými slovy, odvolací soud své rozhodnutí v podstatě postavil na argumentaci vedlejší účastnice, které přitom stěžovatelka možnost oponovat měla. I proto nemůže být napadené rozhodnutí odvolacího soudu pro ni překvapivé.
Stěžovatelka konečně namítla, že sazba půjčovného požadovaná žalobkyni RPS ve výši 929,- Kč + DPH/den výrazně vybočuje z cen v místě a čase obvyklých. Tu však již odvolací soud v napadeném rozsudku stěžovatelce přesvědčivě vysvětlil, že "Tvrzení žalované, že žalobkyně požaduje půjčovné ve výši 929 Kč + DPH za den, je v rozporu se žalobním požadavkem, když žalobkyně požaduje pouze částku 800,- Kč na půjčovném za den + DPH, jak vyplývá z jednoduchého výpočtu 800 - Kč x 25 dní = 20.000,- Kč + 19% DPH, tedy částka 3.800,- Kč, je celkem včetně DPH na půjčovném 23.800,- Kč. Z této částky však žalovaná uhradila pouze částku 20.574,- Kč po odečtení pevných nákladů ve výši 3.226,- Kč, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá." (srov. str. 4 napadeného rozsudku). Sám Ústavní soud nevidí důvod cokoli k této argumentaci dodávat.
V.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu