ECLI:CZ:US:2011:1.US.1678.11.1
sp. zn. I. ÚS 1678/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Evou Květenskou, advokátkou, se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. Nt 28/2009, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 12 To 13/2011, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2011, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. Nt 28/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho žádost o povolení obnovy řízení, které bylo vedeno u krajského soudu pod sp. zn. 5 T 123/2004, a ve kterém byl (spolu s dalšími obviněnými) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1, spáchaným formou účastenství jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 12 To 13/2011 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel uvádí, že svůj návrh na obnovu řízení podložil doplňkem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - psychiatrie, zpracovaným na žádost obhajoby, který byl zaměřen na řešení otázky příčetnosti stěžovatele ve vztahu ke konkrétní trestné činnosti, pro kterou byl v předchozím řízení uznán vinným. Z dřívějšího znaleckého posudku vyplývá, že dlouhodobě trpí chronickou, neurotickou, úzkostnou depresivní poruchou, přetrvávají u něj změny osobnosti v důsledku tohoto onemocnění, a je zjištěno, že již v roce 1997 tyto poruchy ovlivňovaly výkon jeho podnikatelských aktivit, a souvisejících činností, vyžadujících cílevědomou a soustředěnou činnost, koncentraci pozornosti a vůbec pružné analyticko-syntetické myšlení potřebné pro organizační a manažerské aktivity. Jeho osobnost byla charakterizována jako ne zcela vyrovnaná s pohotovostí k neurotické aktivitě v zátěži s výraznějšími rysy egocentrismu, nižší frustrační tolerancí, s přetrvávajícími změnami osobnosti ve smyslu emoční instability, astenizaci, oslabení mentální produktivity, zejména v náročnějších složkách. Z předloženého doplňku znaleckého posudku je pak zřejmé, že zjištěné poruchy ve vztahu k posuzované trestné činnosti podstatně omezovaly jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost jeho jednání pro společnost, i schopnost toto jednání ovládat, nikoliv však v takové míře, aby bylo možno hovořit o jejich vymizení.
Soudy odmítly závěry znaleckého posudku především poukazem na skutečnost, že zkoumáním jeho duševního stavu se již zabývaly v původním řízení, přičemž citovaný znalecký posudek nemá vliv na posouzení jeho viny, neboť se souzeného jednání dopustil úmyslně, opakovaně, celou trestnou činnost řídil, a nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by byla snížena jeho rozpoznávací či ovládací schopnost, a že by tedy za své jednání nebyl trestně odpovědný, či by jeho trestní odpovědnost byla snížena. Dle stěžovatele však soudy přehlédly, že znalecký posudek ze dne 29. 5. 2007 se zabýval pouze otázkou jeho zdravotního stavu v obecné rovině, nikoliv ve vztahu ke konkrétní posuzované trestné činnosti. Právě z toho důvodu byl vypracován doplněk znaleckého posudku, ve kterém bylo přímým úkolem znalce vyjádřit se k otázce, zda jeho zdravotní stav mohl mít vliv na otázku příčetnosti ve vztahu ke zcela konkrétní trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen.
Stěžovatel také uvádí, že již v původním trestním řízení došlo k porušení jeho práva na obhajobu, kdy nebylo respektováno ustanovení §38 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), podle kterého, jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít, určí se mu lhůta ke zvolení obhájce, a pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven. K volbě obhájce mu byla stanovena lhůta 2 hodin, a ačkoliv do protokolu označil advokáta, kterého si volí, byl mu opatřením soudce Okresního soudu v Kladně ustanoven obhájce jiný, a poté, kdy tento ustanovený obhájce zemřel, byl mu opatřením soudce ustanoven další obhájce, opět jiný, než kterého si původně zvolil. Krajský soud ve svém usnesení, tuto skutečnost v zásadě nehodnotí, a uvádí, že nejde o novou skutečnost ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Vrchní soud se touto otázkou nezabýval vůbec. Že se nejedná o skutečnost nově vyšlou najevo stěžovatel uznává, nicméně je přesvědčen, že jde o pochybení procesní povahy, které mohlo mít dopad i na hmotně právní posouzení projednávané trestné činnosti, a soud měl i z tohoto pohledu hodnotit důkazy v rámci řízení o povolení obnovy řízení, což se zjevně nestalo.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, či náhradě škody.
Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).
Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení doplňku znaleckého posudku provedenému obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Naopak, obecné soudy se s argumentací obhajoby v daném směru, jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí, na která lze plně odkázat, řádně vypořádaly. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Co se týče tvrzeného pochybení práva na obhajobu v původním trestním řízení, toto mohl stěžovatel případně namítnout v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím v něm vydaným. Není přípustné, aby tak činil nyní, v řízení proti rozhodnutím o žádosti o povolení obnovy řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu