ECLI:CZ:US:2011:1.US.1818.11.1
sp. zn. I. ÚS 1818/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti L. G., zast. JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.3.2011, č.j. 4 As 34/3010-41, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.5.2010, č.j. 29 Ca 181/2008-21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně, sídlem Moravské nám. 1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domnívaje se, že postupem těchto soudů byla porušena jako ústavní práva uvedená v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když jeho vlastnické právo bylo narušeno postupem správního orgánu a bylo mu odepřeno právo na soudní ochranu.
K meritu věci uvedl, že napadená rozhodnutí a celé řízení, které jim předcházelo, se týkají duplicitního vlastnictví k pozemkům parc. č. 2526/1 a parc. č. 2528/8 v kat. úz. Veverská Bítýška, jak je správní orgány zapsaly v roce 2000 na LV č. 1806 pro uvedené katastrální území. Krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, když dospěl k závěru, že stěžovatelovy výtky nelze řešit postupem podle §8 katastrálního zákona, tedy opravou chyby v katastru. Správním orgánům, stejně tak jako soudu ve správním soudnictví, nepřísluší posuzovat a rozhodovat otázku samotného základu vlastnického práva, tj. otázku, který z duplicitně zapsaných vlastníků je vlastníkem "skutečným". Nejvyšší správní soud pak zamítl kasační stížnost, a to s odkazem na judikaturu správních soudů, podle které institut opravy chyb v katastrálním operátu není prostředkem k rozhodování o správnosti věcného práva k nemovitostem a katastrální pracoviště proto není oprávněno posoudit a rozhodnout, kdo je vlastníkem dané nemovitosti. Nejvyšší správní soud pak dospěl k závěru, že katastrální úřad nepochybil, když provedl duplicitní zápis formou záznamu k návrhu, který podala obec Veverská Bítýška dne 17.4.2000. S těmito závěry soudů stěžovatel nesouhlasí.
V další části návrhu popsal stěžovatel svoje kroky, kterými se bránil proti tomu, že katastrální úřad zapsal v roce 2000 na základě smlouvy ze dne 8.12.1978 duplicitní vlastnictví, přičemž - podle jeho názoru - jak listina, která měla být podkladem k zápisu, tak postup správního orgánu, vykazují četné vady. S ohledem na tvrzené vady neměl katastrální úřad provést záznam duplicitního vlastnictví, za správné by považoval zamítnutí návrhu na záznam, přičemž pro stát nebo obec, které se dovolávají uvedené smlouvy, by byla regulérním prostředkem určovací žaloba. Stěžovatel také vyjádřil přesvědčení o zvýhodnění obce a státu. Přiznává, že katastrální úřady v rámci rozhodování o zápisech vlastnických práv nezkoumají předložené listiny z hlediska jejich platnosti, ovšem tvrdí, že jeho námitkami se měl katastrální úřad v souladu se standardní judikaturou (pozn. tuto judikaturu stěžovatel nespecifikuje) zabývat. Považuje za překvapující, když soudy dovozují, že ve správním řízení katastrální úřad zkoumá nezbytné obsahové náležitosti listin, ovšem v řízení jeho se týkající tento požadavek soudy vůči katastrálnímu úřadu neuplatnily (jako příklad uvádí zkoumání účinnosti smlouvy vázané na zaplacení kupní ceny). Podle stěžovatele postupoval katastrální úřad nesprávně i v tom směru, že o návrhu ze dne 17.4.2000 rozhodoval záznamem, nikoliv vkladem, což dokládá vývojem právní úpravy nabývání vlastnického práva zakotvené v §134 obč. zákoníku na počátku 90. let.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předloženého rozsudku Nejvyššího správního soudu zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Vedlejší účastník svým rozhodnutím zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí katastrálního úřadu o opravě chybného údaje katastru nemovitostí podle §8 odst. 5 katastrálního zákona a nevyhověl jeho souhlasu s odstraněním duplicitního zápisu vlastnictví u dvou pozemků v kat. úz. Veverská Bítýška. Podle vedlejšího účastníka postupoval katastrální úřad v souladu s §45 odst. 3 vyhl. č. 26/2007 Sb. (pozn. Ústavního soudu: jde o evidentní pochybení, protože katastrální úřad mohl postupovat podle §37 odst. 3 vyhl. č. 190/1996 Sb.), když v roce 2000 zapsal duplicitní vlastnictví ve prospěch dvou subjektů. Dále vedlejší účastník připomenul, že záznam má jen evidenční účinky (při záznamu může katastrální úřad jen zkoumat, zda je listina bez chyb v psaní, v počtech či jiných zřejmých nesprávností) a že i kdyby katastrální úřad zápisem vlastnictví formou záznamu pochybil, lze v řízení o opravě chyby sjednat nápravu jen tehdy, pokud by se prokázalo, že se tak stalo v důsledku zřejmého omylu (řízení o opravě chyby nemůže sloužit k rozhodování o tom, kdo je skutečným vlastníkem konkrétní nemovitosti). Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou obsahující námitku, že předložená listina nebyla způsobilá k záznamu kvůli její naprosté neurčitosti; krajský soud žalobu zamítl, přičemž akcentoval především povahu řízení o opravě chyby. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které formuloval stížnostní námitky vůči rozsahu zřejmého omylu podle §8 katastrálního zákona, vůči způsobilosti smlouvy k zápisu do katastru nemovitostí, vůči zápisu záznamem, nikoliv vkladem, a vůči tomu, že rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva nebylo ukončeno věcným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, proto ji napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění se podrobně věnoval jednotlivým námitkám (str. 4 - 7) a uzavřel, že v projednávané věci nebyly dány podmínky pro opravu chyby v katastrálním operátu postupem podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví a základního práva na soudní ochranu a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozsudky správních soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova představa o zákonném postupu při záznamu vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí, jakož i o možnostech opravy chybných zápisů postupem podle §8 katastrálního zákona. Ústavní soud zjistil, že tato představa je zjevně v rozporu s principy vedení katastru - srov. zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), jakož i příslušné prováděcí vyhlášky. V průběhu posuzování jeho návrhů správní orgány (katastrální úřad a zeměměřický a katastrální inspektorát) i oba soudy (krajský soud a Nejvyšší správní soud) opakovaně objasnily postup při záznamu vlastnického práva, včetně rozdílů od zápisu vlastnického práva vkladem, a možnosti opravy případného chybného zápisu. Ústavní soud, ač není příznivcem tzv. duplicitních, příp. triplicitních zápisů, v katastru nemovitostí, shledává, že v posuzované věci orgány veřejné moci postupovaly zcela v intencích výše uvedených předpisů regulujících katastr nemovitostí (pozn. výše uvedené pochybení v označení prováděcí vyhlášky regulující postup při duplicitním zápisu nemá ústavně právní relevanci). Samotný duplicitní zápis vlastnického práva není zásahem do základního práva chráněného v čl. 11 Listiny, stěžovatel má dostatek prostředků, které mu umožňují jeho vlastnictví chránit (v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je obsažena informace o probíhajícím občanskoprávním řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem; právě taková žaloba je jedním z takových prostředků). K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku, včetně ochrany vlastnického práva, u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele na soudní ochranu jeho vlastnického práva.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu