ECLI:CZ:US:2011:1.US.1843.11.1
sp. zn. I. ÚS 1843/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené JUDr. Ivanem Jordákem, advokátem se sídlem Letohrad, V Aleji 742, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2011, čj. 15 C 292/2010 - 235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její právo na soudní ochranu a řádný a zákonný proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích a z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka podala u obecných soudů žalobu na vydání čtyřkolky LIGIER JS Nova 505 (dále "vozidlo"), popř. zaplacení 61.000,- Kč jako jeho adekvátní náhrady a náhrady škody z titulu zmaření sjednané opravy u žalované společnosti CB Autopark, s. r. o. Podáním došlým soudu dne 2. prosince 2010 vzala žalobu na vydání vozidla nebo zaplacení částky 61.000,- Kč zpět a rozšířila svůj nárok na náhradu škody na částku 4.945,20 Kč. Rozsudkem ze dne 4. 4. 2011, čj. 15 C 292/2010 - 235, Okresní soud v Českých Budějovicích řízení ohledně nároku na vydání vozidla, popř. zaplacení částky 61.000,- Kč, zastavil, ve zbytku žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalované náklady řízení ve výši 30.564,- Kč. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2011, čj. 19 Co 1412/2011 - 262, jako nepřípustné odmítnuto.
Podle stěžovatelky okresní soud opominul některé důkazy a závažná tvrzení účastníků, takže jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Nesprávně identifikoval předmět sporu, jeho skutková zjištění a závěry jsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu, z jeho rozsudku není patrno, které skutečnosti byly tvrzeny účastníky a které jsou jeho vlastními skutkovými závěry, čímž došlo, podle stěžovatelky, k naprosté zmatečnosti. Rozhodnutí je naprosto nepředvídatelné a navíc soud přiznal žalované zcela bezprecedentní výši nákladů řízení. Hodnocení skutkového stavu je tak v rozporu s pravidly logického myšlení a v extrémním nesouladu s obsahem spisu.
II.
Ústavní soud úvodem poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných běžným právním řádem, pokud to současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem.
Výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy, je Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze tehdy, pokud by jeho aplikace byla důsledkem interpretace extrémně vybočující z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15., vydání 1., Praha: C. H. Beck 2000, str. 17).
Poté co se Ústavní soud seznámil s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu jen detailní polemiku s jednotlivými skutkovými a právními závěry okresního soudu, s uvedením jednotlivých argumentů o jejím právním náhledu na výsledek sporu. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud jako vrcholný orgán ochrany ústavnosti, je oprávněn (podle čl. 83 Ústavy ČR) pouze posoudit, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení některého ze základních práv a svobod stěžovatelky. V posuzované věci postupem okresního soudu k takovému zásahu nedošlo a její argumentace tak zjevně ústavněprávní roviny nedosahuje a základní práva stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla. Napadené rozhodnutí nesvědčí o tom, že by jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Toto právo totiž nelze vykládat v tom smyslu, že by jí zaručilo úspěch v řízení. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. To, že okresní soud nepřijal její argumentaci, nelze považovat za porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stačí tedy odkázat na odůvodnění zmíněného rozsudku okresního soudu, který se na sedmi stranách celou věcí podrobně zabýval.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, rozhodoval soud prvního stupně v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s jeho závěry, nemůže zakládat odůvodněnost její ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu