ECLI:CZ:US:2011:1.US.185.11.1
sp. zn. I. ÚS 185/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky STRATOS AUTO, spol. s.r.o., se sídlem Bří. Štefanů 1002, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. září 2010, č. j. 38 Co 256/2009-84, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. června 2009, č. j. 7 C 11/2009-49, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 7C 11/2009, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 24. listopadu 2008 u Okresního soudu v Hradci Králové domáhala proti P. K., s místem podnikání H. (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 59.500,- Kč s příslušenstvím z titulu "Dohody o záměně vozidla uznané výrobcem" ze dne 9. 1. 2008 (dále také jen "dohoda"), v níž se vedlejší účastník zavázal k zaplacení této částky jako smluvního poplatku za provedenou záměnu vozidel. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2009, č. j. 7 C 11/2009-49, byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. září 2010, č. j. 38 Co 256/2009-84, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že právní závěry, o které opřely obecné soudy v napadených rozsudcích svá odůvodnění, jsou "v extrémním rozporu s neúplně zjištěným skutkovým stavem a současně i v rozporu s platnou právní úpravou, obecnými zásadami soukromého práva i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu", a proto takovou nekonformní aplikací normy jednoduchého práva došlo k zásahu do jejích ústavně garantovaných práv.
Stěžovatelka předně upozorňuje na nesprávný právní závěr soudů obou stupňů ohledně nemožnosti vedlejšího účastníka vstupovat do právních vztahů se stěžovatelkou. Dle stěžovatelky je právní závěr soudů obou stupňů o neexistenci právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nesprávný, neboť obě strany byly jednak účastníky trojstranného právního úkonu a jednak kupní smlouvy/smlouvy o finančním leasingu, která přímo stanovila, že vedlejší účastník nese práva a povinnosti z odpovědnosti za vady sám, a tedy musel nutně vstupovat do právních vztahů přímo se stěžovatelkou.
Stěžovatelka se dále domnívá, že soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci a nesprávně posoudily dohodu o záměně vozidla jako neplatnou ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen "občansky zákoník"). Stěžovatelka má zato, že jednak byl dán důvod k uzavření dohody [tj. uhrazení škody, která vznikne stěžovatelce postupem dle §436 písm. a) obchodního zákoníku za situace, kdy vedlejší účastník nemohl naplnit požadavky dispozitivního zákonného ustanovení §438 obchodního zákoníku], jednak současně neexistovalo žádné zákonné ustanovení, které by bylo dohodou obcházeno, či s ní bylo v rozporu. Odůvodnění obou soudů je dle stěžovatelky ve vztahu k absolutní neplatnosti smlouvy zcela nedostatečné a nesrozumitelné. Výklad obecných soudů je tak svévolný, contra legem a porušující základní zásadu soukromého práva - autonomii vůle, navíc vnášející právní nejistotu do právního vztahu založeného a vymezeného primárně smlouvou, když se soudy obou stupňů navíc fakticky ani charakterem dohody uzavřené dle obchodního zákoníku (jedná se o nepojmenovanou smlouvu) a jejím obsahem vůbec nezabývaly.
Stěžovatelka také obecným soudům vytýká, že se nezabývaly její námitkou, že z reklamačního protokolu nepochybně vyplývá, že čl. I až III se týká všech smluvních stran, tj. prodávajícího (stěžovatelky), kupujícího (leasingové společnosti) a leasingového nájemce (vedlejšího účastníka), avšak stěžejní článek IV reklamačního protokolu (který má být dle odvolacího soudu dohodou obcházen), se týkal pouze kupujícího a prodávajícího, a tedy se zde stěžovatelka nevzdala svých případných nároků vůči vedlejšímu účastníkovi (již v době uzavírání reklamačního protokolu byli ústně domluveni na úhradě částky 50.000,- Kč za výměnu předmětného vozidla). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, s jakým zákonným ustanovením je předmětná dohoda o záměně vozidla uznané výrobcem v rozporu nebo jej obchází, nýbrž pouze konstatovaly absolutní neplatnost dle ustanovení §39 občanského zákoníku. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. dubna 2005 a na něj se vážící bohatou judikaturu k otázce omezení autonomie vůle v soukromoprávních vztazích v kontrapozici k ustanovení §39 občanského zákoníku. Okresní soud v Hradci Králové a Krajský soud v Hradci Králové tak neobjasnily, jakými úvahami byly vedeny, a jak k předmětnému právnímu názoru dospěly a oč jej opírají. Absence odůvodnění v tomto bodě je přitom o to tíživější, že se jedná o interpretaci právní normy, která měla pro stěžovatele za následek ztrátu předmětného sporu. Soudy obou stupňů se pak dle názoru stěžovatelky rovněž odpovídajícím způsobem nevypořádaly s otázkou pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka. Obecně je pak odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, s ohledem na právní složitost sporu nebývale stručné a neodpovídá nárokům kladeným na odůvodnění rozsudku v demokratickém právním státě. Stěžovatelka se tedy domnívá, že předmětná rozhodnutí obecných soudů mimo jiné trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k jí tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Hradci Králové nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský a obchodní zákoník, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
V projednávané právní věci stěžovatelka především namítala, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku možnosti vedlejšího účastníka vstupovat do právních vztahů se stěžovatelkou a otázku platnosti dohody o záměně vozidel uznané výrobcem. Stěžovatelka má přitom zato, že napadená rozhodnutí obecných soudů mimo jiné trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Z obsahu shora označeného spisu Okresního soudu v Hradci Králové vyplývá, že okresní soud založil svůj závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně vedlejšího účastníka na znění §436 a §438 obchodního zákoníku, podle kterých má právo uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady pouze kupující, kterým byla v dané věci leasingová společnost UniCredit Leasing CZ a.s., nikoli vedlejší účastník. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se dále uvádí, že soud prvního stupně vycházel z obsahu dohody - bodu IV reklamačního protokolu, kterou se stěžovatelka jako prodávající vzdala svých nároků vůči jmenované leasingové společnosti jako kupujícímu, čímž došlo k zániku jejího práva dle §438 obchodního zákoníku, tudíž jí pak toto právo nemohlo vzniknout vůči vedlejšímu účastníkovi, který nebyl v žádném právním vztahu ke stěžovatelce dle kupní smlouvy ze dne 15. 11. 2006. Soud shledal, že na této skutečnosti nemůže nic změnit ani ujednání uvedené v čl. II. Dohody o záměně vozidla uznané výrobcem ze dne 9. 1. 2008, neboť toto ujednání nezaložené na žádném právním titulu je pro rozpor se zákonem dle §39 občanského zákoníku neplatné. S těmito závěry se ztotožnil také odvolací soud, který nadto v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že ujednáním uvedeným v čl. II. Dohody o záměně vozidla uznané výrobcem ze dne 9. 1. 2008 došlo k obcházení předchozí dohody uvedené v čl. IV. reklamačního protokolu ze dne 19. 12. 2007 a proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Ústavní soud z takto odůvodněných rozsudků obecných soudů nedovodil jejich nepřezkoumatelnost, a byť je odůvodnění zejména odvolacího soudu kusé, nedosahuje namítaná stručnost odůvodnění takové intenzity, která by vedla Ústavní soud ke zrušení napadených rozhodnutí. Jak Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 83/84 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34) uvedl, jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) přitom Ústavní soud konstatoval, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná", jak tomu bylo u v nyní projednávané věci.
Pokud jde o další námitky stěžovatelky, značná část ústavní stížnosti se zabývala polemikou s provedenými důkazy a jejich hodnocením. V případě hodnocení důkazů, učiněných soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, to se však v daném případě nestalo.
Z obsahu reklamačního protokolu ze dne 19. 12. 2007 založeného ve vyžádaném soudním spise Ústavní soud zjistil, že prodávající - stěžovatelka i kupující - leasingová společnost UniCredit Leasing CZ a.s. uznali reklamaci užitkového vozu jako oprávněnou (bod II.) a současně oba prohlásili, že vůči sobě navzájem neuplatňují v souvislosti s dodáním náhradního vozidla přislíbeného vedlejšímu účastníkovi žádné finanční nároky. Vedlejší účastník poté podepsal dne 9. 1. 2008 dohodu o záměně vozidla uznané výrobcem, v jejímž bodě II. se zavazuje zaplatit za záměnu vozidla "smluvní poplatek" 50.000,- Kč bez DPH. Vedlejší účastník ve vyjádření k žalobě uvedl, že jednal v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, když stěžovatelka podmiňovala vydání vozidla, které vedlejší účastník již nutně potřeboval, podpisem této dohody. Stěžovatelka v ústavní stížnosti naopak uvádí, že již v době uzavírání reklamačního protokolu byli s vedlejším účastníkem ústně domluveni na úhradě částky 50.000,- Kč za výměnu předmětného vozidla.
Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. K tomu je třeba uvést, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "jednoduchého" práva. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v dané věci v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, když, jak bylo výše konstatováno, způsob reklamace předmětného vozidla byl všemi stranami (prodávajícím - stěžovatelkou, kupujícím - leasingovou společností, a nájemcem - vedlejším účastníkem) zcela jednoznačně zvolen tak, že stěžovatelce bude dodán náhradní automobil IVECO Daily 35C18V, č. karoserie ZCFC 35D1005717596, přičemž prodávající a kupující prohlásili, že vůči sobě neuplatňují v souvislosti s výměnou vozidla žádné finanční nároky, otázka "smluvního poplatku" v reklamačním protokolu zmíněna nebyla. Za tohoto stavu neshledal Ústavní soud (jakkoli se nezabýval jeho věcnou správností) za vybočující z mezí ústavnosti závěr obecných soudů, že čl. II. Dohody o záměně vozidla uznané výrobcem ze dne 9. 1. 2008 (podle kterého zaplatí vedlejší účastník stěžovatelce smluvní poplatek 50.000,- Kč bez DPH) je v rozporu s ujednáními reklamačního protokolu uzavřeného všemi třemi výše jmenovanými stranami a nemá žádný právní základ.
S ohledem na shora uvedené nelze proto stěžovatelkou napadené právní závěry obecných soudů hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu