ECLI:CZ:US:2011:1.US.1860.11.1
sp. zn. I. ÚS 1860/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky B. B., zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Lucemburská 13, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2010, čj. 47 C 105/2009-25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2010, čj. 51 Co 373/2010-39, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, čj. 33 Cdo 1381/2011-52, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud I. stupně") usnesením ze dne 11. 2. 2010, čj. 47 C 105/2009-25, ve znění opravného usnesení z téhož dne, čj. 47 C 105/2009-27, zamítl návrh na obnovu řízení v právní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 15 C 50/2007, a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení. Dle odůvodnění ze spisového materiálu původního řízení zjistil, že stěžovatelka o existenci možné svědkyně - jejíž výslech uplatnitla jako důvod obnovy a jež měla vypovídat o stornování uzavřené smlouvy - věděla a své právo mohla uplatnit již v původním řízení, což neučinila. Skutečnost, že nevěděla její adresu, není důvodem pro obnovu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 5. 11. 2010, čj. 51 Co 373/2010-39, usnesení soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení. Odvolací soud připomněl, že stěžovatelka ve své účastnické výpovědi o svědkyni M. D. několikrát hovořila, avšak její výslech ani přes poučení dle §119a o. s. ř. nenavrhla. Znovu svědkyni zmiňovala v odvolání, a teprve v jeho doplnění navrhla její výslech; odvolací soud (v původním řízení) však konstatoval, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat platné odstoupení od smlouvy, na čemž by nic nezměnila ani další svědecká výpověď. Z toho je dle odvolacího soudu (rozhodujícího ve věci obnovy řízení) zřejmé, že se nejedná o důkaz, který stěžovatelka v původním řízení nemohla navrhnout, neboť o něm nevěděla či jinak z procesního hlediska nezavinila, že nesplnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní; svědkyni opakovaně zmiňovala, avšak její výslech navrhla v rozporu s §205a a §211a o. s. ř. až v doplnění svého odvolání.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2011, čj. 33 Cdo 1381/2011-52, dovolání odmítl a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že navzdory nesprávnému poučení odvolacího soudu není dovolání dle §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 ve spojení s §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť ve věci, jejíž obnovy se stěžovatelka domáhá, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
Proti všem shora uvedeným usnesením obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost; vytýká jim porušení práva na spravedlivý proces. Ve své stížnosti mj. uvedla, že v původním řízení namítala, že řádně odstoupila od smlouvy: osobně v kamenné prodejně žalobce, kde zaměstnankyně žalobce označila smlouvu slovem "storno" a přeškrtla celý text. K potvrzení pravdivosti tohoto tvrzení chtěla stěžovatelka nechat provést důkaz výslechem svědkyně M. D., která byla u žalobce zaměstnána a měla přehled o platných smlouvách a o evidenci dlužníků; adresu svědkyně však stěžovatelka neznala a na evidenci obyvatel jí odmítli tuto informaci poskytnout. Svědkyni se jí podařilo vypátrat teprve po náročném a dlouhodobém úsilí. Nepřipuštění tohoto rozhodujícího důkazu dle stěžovatelky brání spravedlivému rozhodnutí ve věci. Opožděnost důkazního návrhu stěžovatelka ospravelňuje poukazem na to, že adresu svědkyně neznala. K námitce soudu, že stěžovatelka měla sdělit jméno svědkyně, stěžovatelka uvádí, že tak učinila, ale soud tento návrh nevzal v potaz a bez jakéhokoliv odůvodnění se jím nezabýval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Žalobu na obnovu řízení stěžovatelka odůvodnila návrhem na výslech svědkyně M. D., která měla potvrdit, že stěžovatelka řádně odstoupila od smlouvy a že zaměstnankyně žalobce toto odstoupení od smlouvy řádně vyznačila.
S ohledem na procesní postup stěžovatelky v původním řízení - v němž byla po celou dobu zastoupena advokátem - se Ústavní soud zcela jednoznačně ztotožňuje se závěrem, že uvedený důkazní návrh důvodem obnovy řízení být nemůže, a to ani podle §228 odst. 1 písm. a), ani dle §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Důvodem obnovy dle prvého z citovaných ustanovení mohou být skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které žalobce bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Předpoklady předepsané tímto ustanovením nejsou splněny hned ve dvojím směru.
V prvé řadě nelze dospět k závěru, že stěžovatelka nemohla svůj důkazní návrh bez své viny řádně uplatnit v původním řízení; stěžovatelka o existenci svědkyně dobře věděla, což je patrné z její účastnické výpovědi dne 31. 3. 2008, v níž se o paní D. opakovaně zmiňuje. Důkazní návrh na její výslech neučinila. Zástupce stěžovatelky učinil pouze dva důkazní návrhy k prokázání skutečnosti, že došlo ke zrušení smlouvy při návštěvě v provozovně, a sice účastnický výslech samotné stěžovatelky a výslech svědkyně M. R. (matky stěžovatelky, která měla o těchto okolnostech také vypovídat). Po provedeném dokazování zástupce stěžovatelky prohlásil, že návrhy na doplnění dokazování nemá. Obdobně poté ještě po poučení dle §119a o. s. ř. konstatoval, že již uvedl veškerá tvrzení a označil k nim důkazy. Teprve v odvolání stěžovatelka uvádí: "Nyní jsem si vzpomněla, že jsem pracovala s M. D., která byla externí dealerkou žalobce a té jsem se tehdy s případem svěřila a ta pro můj klid tehdy někdy v březnu 2004 ověřila u žalobce, že smlouva je určitě zrušena. Vzhledem k dodržení odvolací lhůty nemohu ihned sdělit adresu jmenované, pokusím se urychleně adresu zjistit, v tom případě bych pak navrhla jako nový důkaz výslech této ženy jako svědkyně". V doplnění odvolání pak stěžovatelka opakuje, že si dodatečně uvědomila, že může vést důkaz výslechem svědkyně, která ověřovala u žalobce, že smlouva je zrušena; posléze jako odvolací důvod označila nový důkaz, který dosud neuplatnila proto, že "si tuto situaci vybavila až po rozhodnutí soudu". Z protokolu o jednání před soudem prvého stupně však plyne, že stěžovatelka nejen hovořila o M. D., ale zmiňovala se o ní právě i v souvislosti s ověřováním toho, zda smlouva byla skutečně zrušena. V tomto kontextu je tvrzení stěžovatelky, že si tuto situaci vybavila až po rozhodnutí soudu, zjevně účelové. Stěžovatelka o existenci možné svědkyně věděla, avšak její výslech nenavrhla, přestože jí v tom nic nebránilo (takovou okolností není ani neznalost adresy). Navrhla-li jej až v odvolání - navzdory poučení dle §119a o. s. ř. - navrhla jej v rozporu s §205a a §211a o. s. ř., a tedy opožděně. Lze proto uzavřít, že stěžovatelka z procesního hlediska nese zavinění na tom, že důkaz nebyl řádně uplatněn v původním řízení.
Druhým důvodem, proč výslech svědkyně M. D. nemůže být podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důvodem obnovy řízení, je okolnost, že ani jeho provedení by nemohlo přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí. I kdyby touto výpovědí byla prokázána pravdivost tvrzení stěžovatelky, nic by to nemohlo změnit na závěru, že stěžovatelka od smlouvy neodstoupila. K platnému odstoupení od smlouvy bylo zapotřebí písemné formy; tvrzení samotné stěžovatelky však dokládají, že tato forma dodržena nebyla, neboť k odstoupení mělo dojít tak, že zaměstnankyně žalobce na smlouvu napsala slovo storno a přešrtla její úvodní stranu. Ani pokud by tato skutečnost byla svědeckou výpovědí M. D. prokázána, závěru, že stěžovatelka od smlouvy neodstoupila, by tím nebyl nijak dotčen. Odvolací soud proto správně konstatoval - a tím se i vypořádal s důkazním návrhem -, že stěžovatelka od smlouvy písemně neodstoupila a že na věci by nic nezměnila ani výpověď další svědkyně.
Obnovu řízení nebylo možno povolit ani na základě §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle nějž je důvod obnovy dán, lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Krom předpokladu přiznivějšího rozhodnutí, jenž nemůže být naplněn (viz předchozí odstavec), je nutno poukázat na to, že popsaný důvod obnovy míří na případy, kdy důkazní návrh byl v původním řízení řádně uplatněn, avšak dokazování nebylo možno provést; o takovou situaci se však v souzené věci nejedná, neboť stěžovatelka řádný důkazní návrh v původním řízení neučinila.
Kromě námitek proti nepovolení obnovy řízení stěžovatelka rovněž vytkla Nejvyššímu soudu, že jí uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení; pochybení spatřuje v tom, že se řídila poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, avšak Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné odmítl, a následky nesprávného poučení tak nese stěžovatelka.
Tato námitka není důvodem pro zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Nesprávné poučení nemůže v rozporu se zákonem založit přípustnost opravného prostředku, a odmítnutí dovolání i výrok o náhradě nákladů řízení jsou proto správné. Je pravdou, že následky nesprávného poučení odvolacího soudu nese v podobě povinnosti k náhradě nákladů řízení stěžovatelka; ta však může vzniklou majetkovou újmu uplatnit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. prosince 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu