ECLI:CZ:US:2011:1.US.1896.11.1
sp. zn. I. ÚS 1896/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Autoturist, a.s., IČ 45804800, se sídlem Na Strži 1837/9, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem, se sídlem Konviktská 291/24, 110 00 Praha 1, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 6 C 23/2010, části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 23 Co 591/2010, kterou byl potvrzen shora uvedený výrok obvodního soudu a výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 23 Co 591/2010, spojeným s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. 6. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2011 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných výroků rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 6 C 23/2010 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 1.155.000,-Kč s příslušenstvím, výrokem II. předmětného rozsudku uložil obvodní soud stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného ve výši 73.920,-Kč. Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 23 Co 591/2010 byl v celém rozsahu potvrzen rozsudek nalézacího soudu, přičemž výrokem II. byla stěžovatelce uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 73.920,-Kč. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně podala v meritu věci dovolání, o kterém nebylo doposud Nejvyšším soudem rozhodnuto; stěžovatelka, odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2257/08, dovozuje přípustnost ústavní stížnosti směřující do výroků o náhradě nákladů řízení, neboť je nelze napadnout dovoláním.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. dubna 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatelka neuplatnila mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podala-li přímo ústavní stížnost, Ústavní soud takové podání neodmítne pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplývá, že proti rozsudku Městského soudu v Praze podala dovolání. Přípustnost dovolání vyplývá z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (viz též poučení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu). Je sice pravdou, že dovolání pouze proti výroku o nákladech řízení není přípustné [srov. §237 odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř. a contrario], avšak v situaci, kdy proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání ve věci samé, dotkne se rozhodnutí dovolacího soudu i nákladů předchozího řízení. Zruší-li totiž dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně, má příslušný soud povinnost rozhodnout nově i o nákladech řízení podle pravidel uvedených v ust. §142 a násl. o. s. ř. Naopak, odmítne-li dovolací soud dovolání podané stěžovatelkou, uplatní se pravidlo obsažené ve shora citovaném ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lze v případě zvažované přípustnosti dovolání [ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] podat ústavní stížnost i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva (rozhodnutí odvolacího soudu), které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka bude mít možnost podat nově ústavní stížnost a to i (nebo pouze) proti výrokům o nákladech řízení. Pokud by tedy byla ústavní stížnost, třeba jen ve výrocích o nákladech řízení, věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2577/09 ze dne 21. 10. 2009; vzhledem k tomu je třeba považovat stěžovatelkou citované usnesení za vybočení z jinak ustálené judikatury týkající se přípustnosti ústavní stížnosti v rozsahu výroků o náhradě nákladů řízení a souběžného podání dovolání].
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj